„Ale víte, jak hrozné je slovo, nikdy’ a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost.“

Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku.

„Pojďme!“ řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.

Objevil se plastický obraz mladé ženy v životni velikosti.

Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.

S tím pocitem opustila Čedi tiše kabinu, když Grif vypnul stereoplastický portrét a stál tam bez hnutí a beze slova v šerém polosvitu. Dívce se draly slzy do očí, hrdlo měla stažené lítostí a v duchu si říkala: — Co se to s tebou děje, děvče? Vždyť si počínáš jako žena z doby Rozděleného Světa, která se rozcitlivěla při jakémkoli utrpení! K čemu ti to bude dobré v těžkých dnech, až se ponoříš do života na Tormansu? — Čedi se už dávno rozhodla, že na planetě nebude vystupovat jako host, že nebude nikoho poučovat.

Chtěla se tam objevit jako obyčejná Tormanťanka, nechtěla se lišit, nýbrž přizpůsobit a ztratit se v zástupu lidí, které viděla na snímcích pořízených Cefeany. Fai Rodis její úmysl schválila, kladla si jen podmínku, že definitivně se o věci rozhodne až na Tormansu.