Div Simbel a Sol Sajin nařídili pilotážní automaty tak, aby zrychlení, let i zabrzdění proběhly v jediném cyklu.

Celá posádka se pohroužila v hypnotický spánek a po celou dobu neopustila amortizační kabiny. Nikdo na hvězdoletu kromě robotů, kteří mapovali cestu a vedli palubní žurnál — nemohl pozorovat, jak fialové slunce narůstá a je stále rudější. Zpočátku rostlo pomalu, ale pak se začalo hrozivou rychlostí přibližovat a zalévalo hvězdolet svým žárem.

Když dosáhlo v průměru téměř dvou metrů, nevypadalo už jako plochý disk, byla to ohnivá koule s širokou, zářící koronou. Stejně rychle však uskočilo dozadu, jakmile koráb prošel anasteriem, a přijalo rozměry Slunce, jak se jeví pozorovateli ze Země.

Hvězdolet přestal opisovat exaktní křivku. Jeho rychlost klesla na stanovené minimum. V malé oddělené kabině, kde spali Div Simbel a Vir Norin, začaly pracovat budicí přístroje. Krátce nato se sešlo všech třináct členů posádky v pilotním sféroidu a pozorovali přibližující se planetu: byla druhá v pořadí a obíhala rudé slunce v menší vzdálenosti než Země svou mateřskou hvězdu. Měla také jeden vzdálený satelit s rovníkovou rotací. Astronauti dobře znali čistý azur rodné planety, který s ubývající vzdálenosti je stále jasnější. Tormans však vypadal temně modrý, s fialovým odstínem v místech, kde hustý oblačný příkrov odrážel a rozptyloval paprsky rudého slunce.

Tmavomodrá koule visela na černém nebi, a pod ní plul sotva rozeznatelný popelavý kotouček měsíce.

„Tormans byl kdysi určitě třetí planetou,“ pronesl hlasitě Tor Lik. „První už zřejmě dávno spadla na rudé slunce, jak tomu bude i s naším Merkurem. Tahle hvězda je starší…“

Astrofyzik zmlkl a zahleděl se na přijímací obrazovku předních lokátorů, kde se rýsoval oblouk ze samých teček.