Od té doby uplynulo tři sta let. Nejvzdálenější kosmické světy jsou pro nás dnes na dosah ruky. V praxi ovšem netrvá cesta jen pouhý okamžik. Musíme připočítat dobu potřebnou k proniknutí do nulového prostoru, i čas, který zaberou složité výpočty při určování bodu výstupu. A také přibližovací manévr znamená zdržení, protože hvězdolet musí užít obyčejných anamezonových motorů a subsvětelné rychlosti. Ale co znamenají dva tři měsíce práce ve srovnání s milióny světelných let, kterých by bylo zapotřebí, kdybychom musili překonávat kosmické vzdálenosti obvyklou spirální cestou jako světlo, kdybychom neměli přímočarý paprskový hvězdolet! Proti němu i rozdíl rychlosti mezi želvou a normálním hvězdoletem je pouhé nic!“

Jako na ilustraci učitelových slov, vnořil se vlak do dlouhého tunelu. Ve voze zaplálo opálové světlo a odstínilo neprůhlednou tmu za oknem. A pak znenadání zazářila a otevřela se nedozírná planina, porostlá stříbrnou travou.

Široko do stran zakroužily vzdušné víry, zvednuté prudkou jízdou vagónů. Jasně modrý pruh v dálce označoval pravěké terasovité hory, mezi nimiž směrem k Indickému oceánu ležela náhorní plošina Revat. Byla docela blízko od stanice, a aby k ní dospěli, nepotřebovali mladí cestovatelé nic víc než vlastní nohy, dostatečně vytrénované v chůzi i běhu.

Vzdálený hřbet se dal uhodnout jen podle odstínů oblohy a slunce chýlícího se k západu. Tráva sekala poutníky do holých nohou a vyvolávala svědění pokožky, vítr jim ovíval záda suchým žárem. Stoupající vzdušné proudy obklopily jako mihotavá stěna řetěz plochých kopců. Kdyže vyšplhali k průsmyku, mladí lidé ztuhli překvapením.

Nečekaný les obrovitých sekvojí zakrýval střed náhorní roviny. Čtyřiatřicet širokých cest, podle počtu hlavních vektorů Velikého Okruhu, se rozebíhalo z lesa ke svahům okolních kopců z hnědorudého čediče, jejichž kolmé stěny byly pokryty basreliéfy. Žáci je neprohlíželi a zamířili hlavní cestou z bílého kamene k lesu. Jen dva kulaté sloupy z černého granitu označovaly vchod. Pod vysoko vztaženými větvemi sekvojí zeslábla oslepující sluneční záře a ustal šelest větru. Neúprosná moc velikánských kmenů nutila žáky zmírnit krok a snížit hlas, jako by vstoupili do tajemné říše, vzdálené od celého světa. Vyměňovali si vzrušené a zvědavé pohledy, čekali cosi neobyčejného.