„Pozdravuje vás inspektor Zgut,“ poznamenal jsem a hoteliér radostně přerušil své líčení.

„To je hodný člověk!“ vyhrkl čile, teď už naprosto normálním hlasem. „Jak je vidět, nezapomněl na naše večery u krbu.“

„Ale o těch se nezmiňoval,“ utrousil jsem a chtěl jsem se otočit k vozu, jenže hoteliér mě chytil za loket.

„Už ani krok zpátky!“ prohlásil přísně. „Tohle obstará Kajsa. Kajso!“

zatroubil jako na poplach.

Na zápraží vyběhl pes, mohutný bernardýn, bílý se žlutými skvrnami, velký jako tele. Už jsem byl předem informován, že tohle je všechno, co tu zbylo po mrtvém alpinistovi, nepočítáme-li několik drobností, které jsou teď vystaveny v hotelovém muzeu, zřízeném v pokoji, kde byl alpinista ubytován. S obrovským zájmem bych byl sledoval, jak bude tenhle pes s ženským jménem vytahovat mé kufry, ale to už mě majitel pevnou rukou táhl do hotelu.

Prošli jsme ponurým vestibulem, kde bylo cítit teplý pach vyhaslého krbu a kde se matně leskly lakované desky malých moderních stolků, a zahnuli jsme vlevo do chodby. Tam se hoteliér ramenem opřel do dveří s tabulkou Kancelář. Usadil mě do pohodlného křesla a otevřel na stole tlustou knihu hostů.

„Dovolte, abych se nejdřív představil,“ řekl a nehty soustředěně oškrabával hrot pera. „Alek Snewar, majitel hotelu a mechanik. Jistě jste si všiml větrníků při výjezdu z Trychtýře.“

„Tak to byly větrníky?“

„Ano. Motory na větrný pohon. Sám jsem je zkonstruoval, sám postavil. Těmahle rukama.“

„Kam to mám dát?“ zeptal se za mými zády pronikavý ženský hlas.

Otočil jsem se. Ve dveřích stála asi pětadvacetiletá kulička, taková ruměná buchtička, a držela v ruce můj kufr.

„To je Kajsa,“ poučil mě hoteliér.