Kajsa okamžitě zrudla, cukla rameny a zakryla si tvář dlaní.

„No tak, no tak… Víte co? Dám vás do čtyřky. To je můj nejlepší pokoj. Kajso, zanes kufr pana… ee…“

„Glebski,“ představil jsem se.

„Zanes kufr pana Glebského na čtyřku… Fantastická husa,“ oznámil mi dokonce s odstínem jakési hrdosti, když boubelka odešla. „Fenomenálně pitomá… Nuže, pane Glebski?“ podíval se na mě vyčkávavě.

„Peter Glebski,“ nadiktoval jsem mu. „Policejní inspektor. Dovolená.

Čtrnáct dní. Sám.“

Hoteliér pečlivě zapisoval všechny mé údaje obrovskými kostrbatými písmeny, a zatímco psal, vstoupil do kanceláře bernardýn. Drápy mu cvakaly o linoleum. Podíval se na mě, mrkl a najednou se s rachotem, jako by se rozsypala otýpka polen, svalil u sejfu a položil si čumák na přední tlapu.

„To je Lelius,“ řekl majitel a zašrouboval pero. „Sapiens. Rozumí všemu ve třech evropských jazycích. Blechy nemá, ale líná.“

Lelius si vzdychl a přeložil čumák na druhou tlapu.

„Pojďte,“ řekl hoteliér a vstal. „Doprovodím vás.“

Vystoupili jsme do chodby v patře a zahnuli doleva. Hned u prvních dveří se majitel zastavil.

„Tady,“ pronesl zase oním dutým hlasem. „Prosím.“

Otevřel mi dveře a já vstoupil dovnitř.

„Od onoho nezapomenutelného, úděsného dne,“ spustil hoteliér a najednou se zarazil.

Nebyl to špatný pokoj, i když trochu ponurý. Závěsy na oknech byly napůl staženy, na posteli z neznámých důvodů ležel cepín. Voněl tu čerstvý tabákový dým. Na opěradle křesla uprostřed místnosti byla přehozena větrovka z celtoviny, na podlaze vedle křesla se povalovaly noviny.

„Ehm,“ odkašlal jsem si rozpačitě. „Tak se mi zdá, že už tu někdo bydlí.“

Hoteliér neodpovídal. Jeho pohled byl upřen na stůl. Nebylo na něm nic zvláštního, jen velký bronzový popelník a v něm ležela lulka s rovným troubelem. Nejspíš dunhilka. Z lulky stoupal proužek dýmu.