(Hincus, právní zástupce v případech nezletilců, toho času na zdravotní dovolené.) Opravdu jsem nikoho nepotkal kromě bernardýna Lelia, který s dobromyslnou lhostejností pozoroval, jak si zapínám vázání, a tak jsem se docela sám zmocnil vší té krásy — jitra, jasného nebe, zlatého slunce i načechraného bílého údolí.

Když jsem ujel svých deset mil k řece a zpátky a vrátil se do hotelu, kypěl tam už bouřlivý život.

V bufetu jsem s jistou námahou z Kajsy vypáčil, že sprcha v hotelu funguje jen v přízemí, a tak jsem se rychle rozběhl pro čisté prádlo a ručník. Třebaže jsem hodně pospíchal, přišel jsem pozdě. Sprcha už byla obsazena, uvnitř se ozývalo šplíchání vody a nezřetelné prozpěvování.

Před dveřmi stál Simonet, taky s ručníkem přes rameno. Postavil jsem se za něho a za mě se okamžitě zařadil pan du Barnstoker.

Zapálili jsme si. Simonet se dusil smíchy, rozhlížel se kolem sebe a vyprávěl nám anekdotu o jednom svobodném mládenci, jak přišel na byt k jedné vdově s třemi dcerami. Té první se zbavil celkem snadno a o těch dalších jsme se naštěstí nic nedověděli, protože se ve vestibulu objevila paní Mausesová a zeptala se nás, nešel-li tudy pan Mauses, její manžel a pán. Pan du Barnstoker odpověděl galantně, že bohužel ne. Simonet se olízl a vpil se do paní Mausesové smyslným pohledem.

Já jsem se zaposlouchal do hlasu vycházejícího z koupelny a vyslovil jsem domněnku, že je pan Mauses uvnitř. Tato hypotéza se u paní Mausesové setkala s viditelnou nedůvěrou. Usmála se, potřásla hlavou a sdělila nám, že doma ve vile na rue de Chanel mají dvě vany, jednu zlatou a druhou platinovou. A když jsme se nezmohli na žádnou odpověď, oznámila, že půjde pana Mausese hledat jinam. Simonet vyrazil krátký skřek a okamžitě se nabídl, že ji doprovodí, a tak jsme s du Barnstokerem osaměli. Ne nadlouho. Brzy se k nám připojil pan Hincus, právní zástupce, který se okamžitě začal rozčilovat v tom smyslu, že tady všecko účtujou dvojnásobně a prosím, sprcha funguje jenom jedna.