„Bylo přece domluveno za patnáct. Tomu bych rozuměl — každej sedum padesát…“
„Ale pánové, pánové,“ chlácholil je hoteliér. „To přece nestojí za řeč. Prosím, tady vlevo… Pánové!“
Drobný človíček vykřikoval stále něco o rozflákaných držkách a o policii a nechal se odvést do kanceláře. Viking Olaf zahučel: „Mamonář!“
a začal se rozhlížet, jako by byl očekával, že ho sem přijde přivítat zástup lidí.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Vzali jsme si taxíka společně. Jiný nebyl.“
Odmlčel se a díval se mi přes rameno. Ohlédl jsem se. Nebylo tam nic zvláštního. Jen závěs, zakrývající vchod do chodby vedoucí k hale s krbem a k pokojům, se mírně vlnil. Zřejmě průvanem.
4
K ránu se vánice uklidnila. Vstal jsem hned na úsvitě, kdy celý hotel ještě spal, a jen tak v trenýrkách jsem vyběhl na zápraží. S hekáním a pokřikováním jsem se důkladně třel čerstvým prašanem, abych zahnal poslední zbytky působení tří pohárů portského. Slunce vykouklo nad horským hřebenem a dlouhý modrý stín hotelu si lehl přes celé údolí. Všiml jsem si, že v poschodí je třetí okno zprava dokořán otevřené.
Někdo se zřejmě ani v noci nechtěl připravit o požitek dýchat léčivý horský vzduch.
Vrátil jsem se do svého pokoje, oblékl se, pak jsem zavřel pokoj na klíč a seběhl do bufetu. Rudá, rozpařená Kajsa se už točila v kuchyni kolem žhavé plotny. Donesla mi hrneček kakaa a obložený chléb a já to všechno do sebe hodil hned tady v bufetu, vestoje. Přitom jsem jedním uchem poslouchal, jak si majitel ve své dílně pobrukuje nějakou písničku. Jen abych nikoho nepotkal, říkal jsem si v duchu.
Jitro je příliš krásná věc, než aby je člověk trávil ve dvou. S myšlenkami na to ráno, na to jasné nebe, na zlaté slunce a prázdné načechrané údolí jsem si připadal zrovna takový skrblík jako onen človíček zachumlaný do kožichu až po uši, který pro pár šupů vyvolal skandál.