Podíval jsem se na něho překvapeně. Pevně semkl rty a naléval si druhou štamprli.

„To je zvláštní,“ poznamenal jsem. „Zdálo se mi, nevím proč, že je Simonet taky tam na střeše.“

„Tak se pokřižujte, ať se vám takové věci nezdají,“ odpověděl právní zástupce drsně, obrátil do sebe skleničku a nalil si další.

„Co je to s vámi?“ zeptal jsem se.

Chvíli beze slova pozoroval plnou odlivku.

„Ale nic,“ řekl konečně. „Nepříjemnosti. Může se stát, že má člověk nepříjemnosti?“

Bylo v něm cosi ubohého, co mě obměkčilo.

„Ano, samozřejmě,“ připustil jsem. „Promiňte.“

Vypil třetí skleničku a najednou řekl: „Poslyšte, vy nemáte chuť chvilku se opalovat na střeše?“

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem. „Mám strach, že bych se spálil. Mám citlivou pokožku.“

Hincus chvilku uvažoval, pak vzal láhev a zašrouboval víčko.

„Je tam báječný vzduch. A krásný výhled. Celé údolí jako na dlani…

Hory…“

„Pojďte si zahrát kulečník,“ navrhl jsem mu. „Hrajete?“

Poprvé se mi podíval přímo do obličeje malýma, chorobnýma očima.

„Ne,“ odpověděl. „Radši se půjdu nadýchat čistého vzduchu.“

Nato znova odšrouboval láhev a nalil si čtvrtou štamprli. Dojedl jsem rostbíf, dopil kávu a měl jsem se k odchodu. Hincus zíral tupým pohledem na svou skleničku brandy.

„Ať z té střechy nespadnete!“ řekl jsem mu na rozloučenou.

Ušklíbl se a neřekl nic. Znovu jsem vyšel do poschodí. Cvakání kulečníkových koulí jsem neslyšel, a tak jsem zaklepal na dveře Simonetova pokoje. Nikdo se neozval. Za dveřmi sousedního pokoje bylo slyšet nesrozumitelné hlasy, a tak jsem zaklepal tam. Ani tady Simonet nebyl. Du Barnstoker a Olaf seděli u stolu a se zanícením mazali karty.

Omluvil jsem se a zase zavřel. No nic, budu chvíli šťouchat sám.

V podstatě je to jedno. Dokonce je to takhle ještě lepší. Zamířil jsem do kulečníkového sálu a cestou jsem zažil menší šok. Po schodech z půdy sestupovala paní Mausesová a dvěma prsty si přidržovala lem dlouhé přepychové róby. Když mě zahlédla, obdarovala mě okouzlujícím úsměvem.