„Vy jste se taky opalovala?“ plácl jsem v rozpacích.

„Opalovala? Já? Zvláštní nápad!“ Přešla podestu a přistoupila ke mně. „Vyslovujete tak podivné hypotézy, inspektore!“

„Neříkejte mi inspektore, prosím vás,“ požádal jsem ji. „V práci to slyším tak často, že mi to leze krkem…“

„Zbo-žňu-ji policii,“ pronesla paní Mausesová a obrátila své krásné oči ke stropu. „Ty hrdiny, ty odvážlivce… Jste přece odvážlivec, viďte?“

Přišlo to nějak samo od sebe, že jsem jí nabídl rámě a vedl do kulečníkového sálu. Ruku měla bílou, tvrdou a překvapivě studenou.

„Milostivá,“ řekl jsem, „vždyť jste úplně promrzla…“

„Ale ba ne, inspektore,“ odpověděla a hned se zarazila: „Promiňte, ale jak vám mám říkat?“

„Třeba Peter,“ navrhl jsem.

„To by bylo líbezné. Měla jsem přítele Petra, barona von Gottesknecht.

Neznáte se? Ovšem v tom případě musíte vy mně říkat Olgo.

Ale co když to uslyší Mauses?“

Prošli jsem jídelnou a vstoupili do kulečníkového sálu. Byl tam Simonet. Ve stěně sálu byl mělký, ale široký výklenek. V něm ležel Simonet na zádech, obličej měl rudý, vlasy rozcuchané.

„Simone!“ vykřikla paní Mausesová a skryla si tváře v dlaních.

„Co je vám?“

Simonet v odpověď zaskřehotal, vzepřel se nohama a rukama o stěny výklenku a začal se soukat ke stropu.

„Bože můj, vždyť se zabijete!“ vykřikla paní Mausesová.

„Vážně, Simonete,“ přidal jsem se mrzutě, „zlomíte si vaz.“

Ten rošťák však neměl ani nejmenší úmysl se zabíjet nebo si lámat vaz. Došplhal až ke stropu, tam zůstal chvíli viset, každým okamžikem víc brunátněl, pak měkce seskočil a zasalutoval nám. Paní Mausesová zatleskala.