Znovu se začervenala a začala pocukávat rameny.
„A kdo ještě?“
„Pan du Barnstoker, hypnotizér z cirkusu…“
„Barnstoker? Ten slavný Barnstoker?“
„Nevím, možná že ano. Hypnotizér… A Brun.“
„Kdo je to Brun?“
„No, má motocykl a chodí v kalhotách.“
„Aha,“ řekl jsem. „To je všechno?“
„Pak tu bydlí ještě někdo. Jenže to je takový nějaký… Prostě stojí.
Nespí, nejí, jenom stojí a stojí…“
„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se.
„Tomu nerozumí nikdo. Zkrátka stojí — jinak nic. A taky čte noviny.
Nebo odnese panu du Barnstokerovi pantofle. A taky nechává šlápoty…
Mokré…“
„No dobře,“ řekl jsem s povzdechem. „Já ti zřejmě neporozumím, Kajso. Ale na tom nezáleží. Půjdu si radši zalyžovat.“
Zamáčkl jsem nedopalek v panensky čistém popelníku a šel jsem se do ložnice převléknout.
2
V nejbližším okolí hotelu bylo ještě znát, že se tu někdo pokoušel lyžovat, ale jinak byl sněžný příkrov doliny čistý a netknutý jako nové naškrobené prostěradlo. Poskočil jsem několikrát na místě, abych vyzkoušel vázání, zahalekal jsem a rozjel se stále prudčeji proti slunci, s očima přimhouřenýma jednak před jeho paprsky, jednak z rozkoše. Při každém vydechnutí jsem ze svých útrob vyháněl nudu zakouřených kanceláří, zatuchlých papírů, ubrečených vyšetřovaných a brblajících představených, nudu otravných politických sporů a vousatých anekdot, malicherných starostí manželky a invektiv dorůstajícího pokolení… nudu zablácených ulic, chodeb prosycených pachem pečetního vosku, prázdných chřtánů sejfů připomínajících zasažené tanky, vybledlých růžových tapet v jídelně a žlutých tapet pokaňkaných inkoustem v dětském pokoji. Při každém vydechnutí jsem se osvobozoval sám od sebe,