A odešel.

Kajsa se stále ještě babrala s postelí a přiváděla ji do stavu nepředstavitelné dokonalosti. Vytáhl jsem cigaretu, zapálil si a přistoupil k oknu. Byl jsem sám. Pane na nebi, můj ty světe, konečně jsem sám!

Vím, že by se tak nemělo mluvit, dokonce ani uvažovat, ale když ono je v dnešní době tak těžké zařídit si, aby člověk mohl být týden, den nebo aspoň několik hodin docela sám! Já jsem to nečetl, ale můj syn tvrdí, že hlavní metlou moderního člověka je osamělost a odcizení.

Nevím, pochybuji o tom. Buď jsou to všechno básnické výmysly, nebo jsem já takový smolař. Tak či onak dva týdny odcizení a osamělosti je přesně to, co potřebuji. A nemohu si vynachválit, že mě baví být sám se sebou, se svým vlastním tělem, ještě ne příliš starým, poměrně zachovalým, které budu moci postavit na lyže a prohnat tamhle přes celou tu pláň po svištivém sněhu až k nafialovělým skalám, a pak mi bude úplně báječně…

„Mám něco přinést?“ zeptala se Kajsa. „Přejete si něco?“

Zadíval jsem se na ni a Kajsa znovu cukla ramenem a zakryla si tvář. Měla na sobě pestré šaty v pase stažené, které se jí vpředu i vzadu nadouvaly, droboučkou krajkovou zástěrku, ruce měla obnažené, kypré, krk jí obepínal náhrdelník z velkých dřevěných korálů.

„Kdo teď tady u vás bydlí?“ zeptal jsem se.

„Kde?“

„U vás. V hotelu.“

„V hotelu? Tady u nás? No, bydlí se tady…“

„Kdo konkrétně?“

„No kdo? Bydlí tady pan Mauses s paní. V jedničce a dvojce. A taky mají trojku. Ale tam nebydlí. A jsou asi s dcerou. Jenže v tom se nikdo nevyzná. Je to krasavice, pořád dělá oči…“

„Aha, aha,“ poznamenal jsem, abych jí dodal odvahy.

„A taky tu bydlí pan Simonet. Tady naproti. V jednom kuse hraje biliár a leze po stěnách. Vtipálek, ale únavnej. Bude špatnej na nervy.“