Hoteliér uchopí nového hosta za ruku, ukáže na probouranou zeď a řekne: „Semhle. Sem narazil rychlostí sto dvaceti mil za hodinu a proletěl celou budovou. A země se zatřásla, když dopadl do kuchyně zároveň s dvaačtyřiceti cihlami.“

Uprostřed vestibulu stál neuvěřitelně dlouhý a hodně nahrbený muž v černém fraku s krovkami až na paty. S rukama za zády přísně plísnil hubené, ohebné stvoření neurčitého pohlaví, půvabně rozvalené v hlubokém křesle. Stvoření mělo malou bledou tvářičku, do poloviny skrytou velikými tmavými brýlemi, spoustou rozcuchaných černých vlasů a červenou chlupatou šálou. Když jsem za sebou zavřel, dlouhatánský muž se odmlčel a obrátil se ke mně. Měl motýlka a ušlechtilý obličej ozdobený aristokratickým nosem. Vteřinku si mě prohlížel, pak našpulil rty, jako by se jimi chystal snášet vajíčka, pokročil mi vstříc a natáhl přitom úzkou bílou dlaň.

„Du Barnstoker,“ téměř zazpíval. „Jsem vám k službám.“

„Snad nejste ten známý du Barnstoker?“ přeptal jsem se s nelíčenou úctou a stiskl jsem mu ruku.

„Ano, pane, ten,“ ujistil mě. „S kým mám tu čest?“

Představil jsem se a on mě najednou chytil za klopu.

„To je ale nádhera, inspektore! Kde jste to našel?“

Držel v prstech modrou fialku. Vzduchem dokonce zavanula i její vůně. Zdvořile jsem zatleskal, třebaže takovéhle kousky moc nemiluji.

Stvoření v křesle se rozzívalo na celé kolo svých malých úst a přehodilo si jednu nohu přes boční opěradlo.

„V rukávu,“ prohlásilo chraptivým basem. „Žabařina, strejdo.“

„V rukávu,“ opakoval smutně du Barnstoker. „Ba ne, Brun, to by bylo příliš triviální. To by opravdu byla, jak ty se vyjadřuješ, žabařina.“

Položil si fialku na rozevřenou dlaň, podíval se na ni, povytáhl obočí a fialka zmizela.

„Jezdíte skvěle na lyžích, pane Glebski,“ pokračoval du Barnstoker.