„Pozoroval jsem vás z okna a přiznávám se, že jsem z toho měl vyslovený požitek.“

„Ale prosím vás,“ zamumlal jsem. „Normálně. Kdysi jsem jezdil…“

„Strejdo,“ ozvalo se najednou stvoření z hlubin křesla. „Udělejte radši cigaretku.“

Du Barnstoker jako by se byl vzpamatoval.

„Dovolte, pane Glebski, abych vás představil. Tohle je Brun. Jediná odnož mého milovaného nebožtíka bratra… Brun, děťátko!“

Děťátko se neochotně vysoukalo z křesla a přiblížilo se ke mně.

Mělo bujnou hřívu, takovou ženskou, ale vlastně možná ne ženskou, ale prostě mladickou. Nohy obepnuté elastickými šponovkami byly hubené, klukovské, ale vlastně možná byly právě naopak ztepilé, dívčí.

Bunda byla třikrát tak velká, než by se patřilo. Děťátko se na mě lhostejně usmálo něžnými růžovými ústy a sípavě se zeptalo: „Pěkně jsme na vás vybafli, co? Tam na silnici…“

„My?“

„No tak ne my, to je jasný. Bucefal. Tohle on umí… Celý brejle mu olepil,“ vysvětlilo děťátko strýčkovi.

„Tím Bucefalem je míněn motocykl,“ vysvětlil mi s líbezným úsměvem du Barnstoker, „odporný a nebezpečný stroj, který…“

„Tu cigaretku,“ připomnělo děťátko.

Du Barnstoker usouženě rozhodil rukama, a když je zase spojil, kouřila mu mezi prsty cigareta. Podal ji děťátku. To vtáhlo dým a zklamaně zabrblalo: „Zase s filtrem…“

„Asi se budete chtít po té jízdě vysprchovat,“ naznačil du Barnstoker.

„Za chvíli se bude jíst.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě. Omluvte mě laskavě.“

Na pokoji jsem se umyl, převlékl, vzal si cigaretu a natáhl se na pohovku. Cítil jsem příjemnou únavu a na pár minut jsem si dokonce zdříml. Probudilo mě čísi zaječení a zlověstný, vzlykavý chechtot na chodbě. Trhlo to se mnou. V témž okamžiku se ozvalo zaklepání a Kajsa zamňoukala: „Ke stolu, prosím!“ Křikl jsem něco v tom smyslu, že ano, že už jdu, spustil jsem nohy z pohovky a šátral jimi po pantoflích.