přeložil Jaroslav Piskáček

Pažba Ančiny kuše byla vysoustruhována z černé plastické hmoty, tětiva z chromové oceli se napínala Jediným pohybem nehlučně klouzající páky. Anton neuznával novoty. Měl starý dobrý samostříl z doby maršála Toče, pozdějšího krále Pice I., pobitý zčernalou mědí, s kolečkem, na které se navíjela struna z volských žil. Pokud jde o Pasku, ten si vzal pneumatickou karabinu. Samostříly prohlašoval za dětinskou hračku, protože byl líný a na truhlařinu měl obě ruce levé.

Přirazili k severnímu břehu, kde ze žlutého písečného srázu vyčnívaly zkroucené kořeny vysokých, ztepilých borovic. Anka pustila kormidlo a rozhlédla se. Nad les už se vyhouplo slunce a všechno bylo modravé, zelené, žluté — modravý závoj mlh nad jezerem, tmavě zelené borovice a žlutý písek na protějším břehu. A nad tím vším jasné, bělavě modré nebe.

„Není tam nic,“ řekl Paska.

Děti seděly nahnuté přes okraj loďky a dívaly se do vody.

„Obrovská štika,“ prohlásil Anton s přesvědčením.

„A má takovéhle ploutve?“ zeptal se Paska.

Anton neodpověděl. Anka se rovněž podívala do vody, ale spatřila jen odraz vlastního obličeje.

„Co takhle se vykoupat, co vy na to?“ prohodil Paska a ponořil ruku až po loket do vody. „Studená,“ oznámil ostatním.

Anton přešel na příď a seskočil na břeh. Lodička se rozhoupala. Anton uchopil okraj loďky a vyčkávavě se zadíval na Pasku. Paska vstal, přehodil si veslo za krk jako váhy na nošení věder, rozvlnil dolní část trupu a zanotoval:

Kormidelník Viclipucli, ten znal každou zátoku, na jedinou višni chytil sto uzených žraloků!

Anton beze slova trhl loďkou.

„Héj!“ vykřikl Paska a honem se chytil okrajů.