„Proč zrovna uzených?“ zeptala se Anka.

„To nevím,“ odpověděl Paska. Oba vylezli z loďky. „Ale že je to prima: sto uzených žraloků!“

Vytáhli člun na břeh. Nohy se jim bořily do vlhkého písku posetého suchým jehličím a borovými šiškami. Loďka byla těžká a kluzká, ale vytáhli ji celou na břeh a udýcháni se zastavili.

„Přimáčklo mi to nohu,“ řekl Paska a začal si upravovat červený šátek obtočený kolem hlavy. Pečlivě dbal na to, aby měl uzel přesně nad pravým uchem, jako mívají nosatí irukánští piráti. „Život je mi ničím, johó!“ vykřikl.

Anka si soustředěně cucala prst.

„Zadřela sis třísku?“ zeptal se Anton.

„Ne. Jsem škrábnutá. Někdo máte nehty…“

„Nono, ukaž to!“

Ukázala.

„Ano,“ potvrdil Anton. „Úraz. Co teď uděláme?“

„Vzít na ramena a nést při břehu,“ navrhl Paska.

„To jsme nemuseli vylézat z loďky,“ řekl Anton.

„Loďkou to dokáže každý moula,“ vysvětlil Paska. „Ale na břehu máš předně rákosí, za druhé strže, za třetí tůně. A v nich jsou mníci. A sumci.“

„Sto uzených sumců,“ řekl Anton.

„Už ses někdy potápěl v tůni?“

„Samozřejmě.“

„Že jsem tě neviděl? Nějak mi to ušlo.“

„Tys neviděl víc věcí.“

Anka se k nim otočila zády, zvedla kuši a vystřelila do borovice vzdálené asi dvacet kroků. Do stran vystříkla kůra.

„Prima,“ řekl Paska a okamžitě vystřelil z karabiny. Mini do Ančina šípu, ale netrefil. „Nezadržel jsem dech,“ řekl na vysvětlenou.

„A kdybys ho byl zadržel?“ zeptal se Anton vyzývavě. Díval se na Anku.

Ta silným pohybem odtáhla páku tětivy. Měla skvělé svaly — Anton se se zalíbením díval, jak jí pod opálenou kůží přeběhl tvrdý uzlík bicepsu.

Anka pečlivě zamířila a znovu vystřelila. Druhý šíp se praskavě zabodl do kmenu kousek pod předchozím.

„To je hloupost, co děláme,“ prohlásila Anka a spustila kuši.