Když Rumata minul hrob svatého Miky, sedmý v. pořadí a poslední na této cestě, bylo už docela tma. Z vychvalovaného chama-charského hřebce, kterého vyhrál na donu Tameovi v kartách, se vyklubala zchátralá herka. Celý se zpotil, pletl nohama a pohyboval se nevzhledným, potácivým klusem. Rumata mu koleny tiskl boky, plácal ho rukavicí mezi uši, ale kůň jenom otráveně pohazoval hlavou, do kroku nepřidával. Podél cesty se táhly křoviny, ve tmě připomínaly znehybnělé kotouče dýmu. Nesnesitelně pištěli komáři. Na kalném nebi se třásly ojedinělé bledé hvězdy. Vál slabý nárazovitý vítr, teplý i studený současně, jako vždy na podzim v této přímořské zemi s dusnými, prašnými dny a prokřehlými večery.

Rumata se zachumlal do pláště a pustil koni uzdu. Spěchat nemělo smysl. Do půlnoci zbývala celá hodina a polesí Škytanda už se vynořilo nad obzorem jako černý vroubkovaný lem. Po stranách cesty se táhla rozoraná pole, ve svitu hvězd jiskřily bažiny páchnoucí rzí, černaly se mohyly a prohnilé ploty z dob Vpádu. Daleko vlevo vy-šlehovala a pohasínala ponurá záře: zřejmě tam hořela vesnice, jedna z těch nesčíslných, tak často se vyskytujících Hrobnic, Drancířovů nebo Šibenek, nedávno na základě nejjasnějšího výnosu přejmenovaných a nesoucích nyní názvy Toužebná, Požehnaná a Andělská. Na stovky mil — od břehů Průlivu až po sajvu v polesí Škytanda — se rozprostírala tato země, pokrytá duchnou komářích mračen, drásaná stržemi, máčená bažinami, trýzněná zimnicemi, mory a smradlavou rýmou.