Věrný Paska vykřikl:

„Koukejte, tudy jelo auto! Už po bouřce! Tamhle je přimáčknutá tráva! A tady taky…“

Ten Paska má kliku, pomyslel si Anton. Začal si prohlížet stopy na silnici a rovněž spatřil přimáčknutou trávu a černý pruh od pneumatik v místě, kde automobil zabrzdil před výmolem v betonu.

„Aha!“ vykřikl Paska. „Vyjel od značky!“

Bylo to jasné jako den, ale Anton se začal přít.

„Ani nápad, jel z druhé strany.“

Paska se na něj vyjeveně podíval.

„Copakjsi slepý?“

„Jel z druhé strany,“ opakoval Anton umíněně. „Půjdeme po sto-pě.“

„Meleš nesmysly!“ vybuchl Paska. „Tak předně žádný pořádný řidič nepojede tam, kde visí zákaz vjezdu. A za druhé se podívej: tamhle je výmol, tamhle stopy brždění… Tak odkud jel?“

„Co je mi do tvých pořádných řidičů? Já sám jsem nepořádný, já půjdu za značku.“

Paska se rozzuřil.

„Jdi si, kam chceš!“ řekl a hlas mu trochu přeskakoval. „Pitomečku. Úplně jsi z toho horka zblbnul!“

Anton se otočil a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pod značku. Přál si jen jedno — aby tam vpředu byl nějaký zbořený most a aby se musel těžce probíjet na protější břeh. Kašlu na toho pořádného, říkal si v duchu. — Ať si jdou, kam chtějí… ona i ten její

Pášeňka. Vzpomněl si, jak Anka sjela Pavla za tu Aničku, a trochu se mu ulevilo. Ohlédl se.

Pasku spatřil ihned: Bon Saranča šel sehnut až k zemi po stopě tajemného automobilu. Rezavý plech nad silnicí se lehce pohupoval a dírkou prosvítalo modré nebe. U cesty seděla Anka s lokty opřenými o holá kolena a bradu měla položenou na zaťatých pěstích.

Vraceli se až za soumraku. Chlapci veslovali, Anka seděla u kormidla. Nad černým lesem stoupal červený měsíc, žáby zběsile naříkaly.

„Tak prima to bylo všechno vymyšleno,“ povzdechla si Anka smutně. „Ech, vy…“