„Kiun…“ Rumata se odmlčel. „Znával jsem jednoho Kiuna. Byl to prodavač lektvarů a alchymista z Plechové ulice. Ty jsi jeho pří-buzný?“

„Bohužel ano,“ přisvědčil Kiun. „Sice hodně vzdálený, ale jim na tom nezáleží… Až do dvanáctého kolena.“

„A kam vlastně utíkáš, Kiune?“

„Kamkoli… Co nejdál. Hodně lidí utíká do Irukánu. Tak to zkusím taky v Irukánu.“

„Aha, aha,“ poznamenal Rumata. „A tebe napadlo, že by tě mohl urozený don převést přes hraniční strážnici?“

Kiun neodpovídal.

„Nebo si snad myslíš, že urozený don neví, kdo to je alchymista Kiun z Plechové ulice?“

Kiun mlčel. Nemluvím, jak bych měl, pomyslel si Rumata. Vztyčil se v třmenech a hlasem napodobujícím herolda na Královském náměstí zakřičel:

„Je obviněn a usvědčen z hrozných, neodpustitelných zločinů proti bohu, trůnu a veřejnému pořádku!“

Kiun mlčel. Z temnoty zprava od silnice se vynořil lomený stín šibenice. Na ní se pohupovalo nahé bílé tělo zavěšené za nohy. Ech, už zase mi to nevyšlo, pomyslel si Rumata. Přitáhl uzdu, popadl Kiuna za rameno a otočil si ho tváří k sobě.

„A co když tě urozený don hned tady na místě pověsí vedle tamhletoho lumpa?“ řekl a pozorně sledoval bílý obličej s tmavými očními důlky. „Vlastnoručně. Rychle a šikovně. Na pevném arkanar-ském provaze. Ve jménu ideálů. Proč mlčíš, písmáku Kiune?“

Kiun mlčel. Drkotaly mu zuby a celý se nesměle svíjel pod Ruma-tovou dlaní jako přišlápnutá ještěrka. Najednou cosi čvachtavě dopadlo do příkopu u cesty a v téže chvíli, snad aby přehlušil ono plesknutí, Kiun zoufale vykřikl: „Tak mě pověs! Pověs, mě, zrádče!“

Rumata se nadechl a Kiuna pustil.

„Neboj se,“ řekl, „to byl žert!“