„Lžeš, lžeš,“ mumlal Kiun vzlykavě. „Všude je samá lež!“

„No tak už se nezlob,“ domlouval mu Rumata. „Radši si zvedni, cos tam zahodil, nebo to navlhne…“

Kiun chvilku stál, kymácel se a vzlykal, pak se bezmyšlenkovitě poplácal dlaněmi po plášti a vlezl do příkopu. Rumata čekal unaveně sehnut v sedle. Tak je to asi nutné, říkal si v duchu, ono to jinak prostě nejde… Kiun vylezl z příkopu, v záňadří schovával balíček.

„Knihy. Pochopitelně,“ poznamenal Rumata.

Kiun zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl chraptivě. „Jenom jedna kniha. Moje kniha.“

„O čem v ní píšeš?“

„Obávám se, že by vás to nezajímalo, urozený done.“

Rumata si vzdychl.

„Chyť se třmenu,“ řekl, „pojedeme.“

Drahnou dobu mlčeli.

„Poslechni, Kiune,“ řekl potom Rumata. „Já jsem žertoval. Neboj se mě.“

„To je báječný svět,“ pronesl Kiun. „Veselý svět. Všichni žertují. A všichni žertují stejně. Dokonce i urozený Rumata.“

Rumata se podivil.

„Ty víš, jak se jmenuju?“

„Vím,“ řekl Kiun. „Poznal jsem vás podle obruče na čele. Měl jsem takovou radost, když jsem vás potkal na cestě…“

No ovšem, tak už vím, co měl na mysli, když mě nazval zrádcem, pomyslel si Rumata a řekl:

„Tak vidíš. A já myslel, že jsi špión. Špióny vždycky zabíjím.“

„Špión,“ protáhl Kiun zamyšleně. „Ano, ovšem. V naší době je tak snadné a výnosné být špiónem! Orel náš, urozený don Reba, projevuje dojemnou péči, aby se dozvěděl, jak smýšlejí královi poddaní. Chtěl bych být špiónem. Řadovým informátorem v krčmě Šedá radost. Ta krása, ta úcta! V šest večeř vstupuji do pivnice a usedám ke svému stolu. Majitel ke mně spěchá s mým prvním pivem. Mohu pít, kolik snesu, platí to don Reba — lépe řečeno, neplatí to nikdo. Sedím, popíjím pivo a poslouchám. Občas se tvářím, jako že si zapisuji rozhovory, a přestrašení lidičkové se ke mně hrnou a nabízejí mi přátelství a tobolky. V jejich očích vidím jen to, co chci vidět: psov-skou oddanost, uctivý strach a úchvatnou, bezmocnou nenávist. Mohu beztrestně osahávat děvčata a muchlovat ženy před očima jejich manželů, zdravých pořízků, a ti se budou jenom podlízavě chichotat… Nádherná úvaha, urozený doně, viďte? Takhle jsem slyšel uvažovat jednoho patnáctiletého kluka, studenta Vlastenecké školy…“