„Hej, ty tam! Zastav! Slyšíš, done!“

Rumata vzpurně vysunul bradu a projel kolem, ani okem po něm nezašilhal.

„A líže-li jazyk sprostého člověka nesprávnou botu,“ říkal přitom nahlas, „zasluhuje, aby byl navždy odstraněn, neboť platí: Tvůj jazyk — můj nepřítel…“

Kiun schovaný za silným tělem koně kráčel dlouhými kroky při něm. Koutkem oka Rumata viděl, jak se jeho pleš leskne potem.

„Stůj, povídám!“ zařval voják.

Bylo slyšet, jak se kutálí dolů po schůdkách, jak přitom rachotí sekyra, ozývalo se proklínání boha, čerta i vší urozené verbeže současně.

Asi pět je jich, pomyslel si Rumata a povytáhl si manžety. Opilí řezníci. Hračka.

Minuli krčmu a zahnuli k lesu.

„Mohu jít rychleji, jestli je to třeba,“ řekl Kiun nepřirozeně pevným hlasem.

„Nesmysl,“ odpověděl Rumata a zarazil hřebce. „Bylo by nudné ujet tolik mil a ani jednou se nepopřát. Copak ty nemáš nikdy chuť se poprat, Kiune? Pořád jenom mluvit a mluvit…“

„Ne,“ řekl Kiun. „Nemám nikdy chuť se poprat.“

„A to je právě chyba,“ zamumlal Rumata, otočil hřebce a pomalu si natáhl rukavice.

Ze zátočiny vyletěli dva jezdci.

„Hej, urozený done!“ vykřikl jeden z nich, jakmile ho spatřili a zarazili koně. „Předlož cestovní příkaz!“

„Vy lůzo!“ pronesl Rumata bezvýrazným hlasem. „Nač by vám byl cestovní příkaz? Stejně neumíte číst!“

Pobídl hřebce koleny a rozjel se proti vojákům. Mají strach, pomyslel si. Váhají… No, aspoň pár facek! Ne… Nic z toho nebude. Tak rád by si vybil nenávist nahromaděnou za posledních čtyřiadvacet hodin, ale asi se mu to nepodaří. Zůstaneme tedy humánními, všem odpustíme a zůstaneme klidní jako bohové. Oni ať vraždí a znesvě-cují, my budeme klidní jako bohové. Bohové nemusejí pospíchat, mají před sebou věčnost…