Dojel až k nim. Příslušníci úderného oddílu nejistě pozvedli sekyry a začali couvat.

„Nó?“ protáhl Rumata vyzývavě.

„Ale co to vidím?“ řekl první voják rozpačitě. „Vždyť je to urozený don Rumata!“

Druhý jezdec okamžitě otočil koně a rychle odjel. První pořád couval, sekyru spuštěnou.

„Prosíme o prominutí, urozený done,“ drmolil. „Nepoznali jsme vás. Stala se chybička. Ve věcech celostátního významu se vždycky nějaká chybička může přihodit. Chlapci si drobátko zunkli, třesou se samou horlivostí…“ Začal otáčet koně. „Jistě chápete, doba je zlá… Chytáme prchající písmáky. Mrzelo by nás, kdybyste si na nás stěžoval, urozený done…“ Rumata se k němu otočil zády.

„Šťastnou cestu, urozený done!“ vykřikl za ním voják s úlevou.

Když voják odjel, zavolal Rumata potichu: „Kiune!“

Nikdo se neozval. „Hej, Kiune!“

A zase nic. Rumata se zaposlouchal a mezi pištěním komárů zaslechl praskot křovin. Kiun se chvatně prodíral na západ, kde dvacet mil odtud vedly irukánské hranice. A tím to skončilo, řekl si Rumata v duchu. Konec rozhovoru. Pořád totéž. Zjištění totožnosti, několik opatrných jinotajů z obou stran… Celé týdny ztrácet čas banálním žvaněním s všelijakou sebrankou, a když pak přijde do cesty opravdový člověk, není na popovídání čas. Je třeba ho ukrýt, zachránit, dopravit do bezpečí, a on odchází, aniž mohl pochopit, setkal-li se s přítelem nebo s bláznivým podivínem. A ani ty se o něm nic nedozvíš. Oč usiluje, co umí, pro co žije…

Vzpomněl si na večerní Arkanar. Na hlavních ulicích důkladné domy z kamene, přívětivá lucerna nad vchodem do krčmy, dobromyslní sytí kupci popíjejí pivo u čistých stolů a debatují o tom, že ten svět přece jenom není tak docela špatný, když ceny obilí klesají, ceny brnění stoupají, každé spiknutí je včas odhaleno, čarodějové a podezřelí písmáci jsou napichováni na kůl, král je, jak má být, veliký a jasný, a don Reba nekonečně moudrý a neustále bdělý.