„Co si toho navymejšlejí! Že je svět kulatej! Pro mě za mě, ať je třeba hranatej, ale ať lidem neblbnou hlavy!“ „Vzdělanost, mládenci, vzdělanost přináší tohle všecko! Štěstí přej není v penězích, chudák přej je taky člověk, tak to začíná, pak je to čím dál horší, přijdou urážlivý veršíky — a najednou je z toho vzpoura…“ „Všichni patří na kůl, mládenci! Víte, co bych udělal já? Já bych se ptal přímo: umíš číst a psát? Na kůl s tebou! Píšeš veršíčky? Na kůl! Umíš násobit? Na kůl, příliš mnoho umíš!“ „Bino, kuličko, eště tři piva a jednou zadělávanýho králíka!“ A venku se po dláždění rachotivě rozléhají kroky okovaných bot podsaditých chlapíků s ruměnými obličeji, v šedých košilích, s těžkými sekyrami přes pravé rameno. „Kamarádi! To jsou oni, naši ochránci! Ti nedají dopustit. Za nic na světě. A tamhle je můj, vidíte ho? Na pravým křídle! Eště včera jsem mu vlepil pohlavek! Ba ne, chlapci, tohle už není žádná doba chaosu! Trůn je upevněn, vládne blahobyt, trvalý klid a spravedlnost. Ať žijou šedý roty! Ať žije don Reba! Sláva našemu králi! Teda řeknu vám, kamarádi, ten život je přece jenom nádhernej…“

A zatím po temné rovině Království arkanarského, ozařované plameny požárů a jiskrami pochodní, po cestách a pěšinách, utíkají stovky lidí pokousaných komáry, s nohama do krve rozedřenýma, pokrytí potem a prachem, utýraní, vyděšení, zničení zoufalstvím, ale pevní jako ocel ve svém jediném přesvědčení, utíkají, jdou, plouti se, velkými oblouky se vyhýbají stanovištím hlídek, tyto stovky nešťastníků postavených mimo zákon za to, že dovedou a chtějí vyléčit a poučit svůj hluboce zaostalý a chorobami zdecimovaný lid; za to, že podobně jako bohové vytvářejí z hlíny a kamene druhou přírodu, aby tak zkrášlili život svého lidu, který nezná krásy; za to, že pronikají do tajů přírody s nadějí, že tyto taje postaví do služeb svému nevzdělanému, prastarými nesmysly zastrašenému lidu… Bezbranní, mírumilovní, nepraktičtí lidé, kteří značně předběhli svou dobu…