Dostali se na pěšinu. Klesala a les byl stále hustší a temnější. Bujně tu rostlo kapradí a vysoká vlhká tráva. Kmeny borovic byly potaženy mechem a bílou pěnou lišejníků. Ale se sajvou nejsou žádné žerty. Chraptivý hlas, v němž nebylo nic lidského, najednou zařval:

„Stůj! Odhoďte zbraň. Ty, urozený doně, i ty, urozená donno!“

Kdykoli ti sajva položí otázku, musíš jí včas odpovědět. Přesným pohybem strčil Anton Anku do kapradin vlevo, sám skočil do kapradí vpravo od pěšiny, několikrát se překulil a zalehl za shnilý pařez. V korunách borovic se ještě převalovala chraptivá ozvěna, ale pěšina už byla prázdná. Rozhostilo se ticho.

Anton se převalil na bok a točením kolečka natahoval tětivu. Práskl výstřel a na Antona se sesypalo jakési smetí. Chraptivý nelidský hlas oznámil:

„Don byl zasažen do paty!“

Anton zasténal a skrčil nohu.

„Ale do tý ne! Do pravý!“ opravil ho hlas.

Bylo slyšet, jak se Paska hihňá. Anton opatrně vykoukl za pařezem, ale v zeleném kašovitém pološeru neviděl nic.

V té chvíli se ozvalo pronikavé zahvízdání a rachot, jako by padal strom.

„Aú!“ zakvílel Paska. „Smilujte se! Slitování! Nezabíjejte mě!“

Anton okamžitě vyskočil. Z kapradin vylezl pozpátku Paska s rukama nad hlavou. Ozval se Ančin hlas:

„Toško, vidíš ho?“

„Jako na dlani,“ odpověděl Anton spokojeně. „Neotáčet se!“ houkl na Pasku. „Ruce za hlavu!“

Paska poslušně zkřížil ruce za hlavou a odhodlaně prohlásil:

„Nic neřeknu.“

„Co s ním uděláme, Toško?“ zeptala se Anka.

„Hned uvidíš,“ řekl Anton a pohodlně se usadil na pařez. Samostříl si položil na klín. „Jméno!“ vyštěkl hlasem Hexy Irukánského.

Paska vyjádřil pózou svého těla pohrdání a odbojnost. Anton vystřelil. Těžký šíp se s rachotem zabodl do větve nad Páskovou hlavou.

„Ohó!“ ozvala se Anka odkudsi z kapradí.

„Jmenuji se Bon Saranča,“ přiznal se Paska neochotně. „A na tomto místě své složím kosti, jsa jedním z těch, co byli s ním.“