„Vem si víc,“ nabízela Anka.

„Děkuju,“ řekl Anton. „Já radši sbírám jednu po druhé. A co Panna Káťa? Docela ujde, viď?“

„To je věc názoru,“ poznamenala Anka. „Když někdo člověku každý večer vyčítá, že má nohy zablácené nebo zaprášené…“

Odmlčeli se. Byla to nádhera jít s ní takhle po lese, sami dva, bok po boku, dotýkat se obnaženými lokty a občas na ni ze strany pohlédnout — jaká je krásná, obratná a neuvěřitelně milá, jaké má velké šedé oči s černými řasami.

„Ano,“ řekl Anton a natáhl ruku, aby strhl pavučinu, která před ním zajiskřila ve slunci. „Ona si samozřejmě nohy nezapráší. Když někoho přenášejí v náruči přes každou loužičku, tak se pochopitelně neumaže…“

„A kdože ji přenáší?“

„Heinrich z meteorologické stanice. Víš přece, takový ten zdravý kluk s bílými vlasy.“

„Vážně?“

„A co je na tom? Každý prcek už ví, že ti dva se milujou.“

Znovu se odmlčeli. Anton se podíval na Anku. Měla oči zúžené do černých štěrbinek.

„A kdy to bylo?“ zeptala se.

„Ále, za jedné měsíčné noci,“ odpověděl Anton neochotně. „Hlavně to nikde nevyžvaň.“

Anka se ušklíbla.

„Nikdo přece na tobě nevyzvídal, Toško. Chceš jahody?“

Mechanicky shrábl jahody z potřísněné dlaně a vstrčil je do úst. Nemám rád žvanily, pomyslel si. Nesnáším mluvky. A najednou našel argument.

„Tebe taky budou jednou nosit na rukou. A bude ti příjemné, jestli se o tom začne povídat?“

„Jak tě mohlo napadnout, že to chci roznášet?“ řekla Anka v rozpacích. „Náhodou žvanily nemám ráda.“

„Poslechni, co máš za lubem?“

„Nic zvláštního.“ Anka pokrčila rameny. Po chvilce řekla důvěrně: „Víš, mě už děsně otravuje mýt si každý boží večer dvakrát no-hy.“

Ubohá Panna Káťa, napadlo Antona. Ta si teď užije horší peklo než v sajvě.