A pak, když už toho měli dost a odcházeli, hodil Paska ledabyle, bez míření poslední kouli — a trefil se. Anton si pevně vmáčkl pažbu do ramene. Anka stojí příliš blízko, pomyslel si. Užuž na ni chtěl křiknout, aby šla kousek dál, ale uvědomil si, že by to bylo hloupé. Výš. Ještě výš… Ještě… Najednou pocítil jistotu, že i kdyby se k nim otočil zády, stejně se těžký šíp zabodne přesně do kořene Paskova nosu, mezi jeho veselé zelené oči. Zadíval se na něj. Paska už se neušklíbal. A Anka pomalu, pomaličku zvedala ruku s roztaženými prsty, obličej měla napjatý a neobyčejně dospělý. A tu Anton zvedl samostříl ještě o kus výš a zmáčkl spoušť. Ani neviděl, kam šíp letěl. „Chybil jsem,“ řekl hodně nahlas. Na zdřevěnělých nohou vykročil po pěšině. Paska si otřel tváře červeným kornoutem, vytřepal jej ve vzduchu a začal si ovinovat čelo. Anka se shýbla pro svou kuši. Jestli mě s ní majzne po hlavě, ještě jí poděkuju, pomyslel si Anton. Ale Anka se na něj ani nepodívala. Obrátila se na Pasku a zeptala se:

„Půjdeme?“

„Hned,“ řekl Paska.

Střelil pohledem po Antonovi a beze slova si zaťukal ohnutým prstem na čelo.

„Ty už jsi měl srdce v kalhotech,“ řekl Anton.

Paska si znovu zaťukal prstem na čelo a vykročil za Ankou. Anton se potácel za nimi a snažil se v sobě potlačit pochybností.

Co jsem vlastně udělal, uvažoval sklesle. Proč se napaprčili? U Pasky to chápu, ten dostal strach. Jenomže není jisté, kdo se bál víc — jestli otec Vilém nebo Telí junior. Ale co Anka? Nejspíš dostala strach o Pasku. Tak co jsem měl dělat? Teď se za nimi ploužím jako chudý příbuzný. Uteču. Zahnu doleva, tam je báječná bažina. Třeba chytím nějakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle už mi zůstane, pomyslel si. Četl, že se to často stává.

K opuštěné silnici dorazili dřív, než předpokládali. Slunce stálo vysoko, bylo vedro. Za límcem šimralo pichlavé jehličí. Byla to betonová silnice, vystavěná ze dvou řad šedě rezatých popraskaných desek. Ve spárách rostla hustá suchá tráva. Na obou krajnicích byly spousty zaprášeného lopuchu. Nad silnicí bručivě přeletovali zlato-hlávkové, jeden opovážlivě cvrnkl Antona přímo do čela. Jinak všude ticho a dusno.