„Podívejte!“ řekl Paska.

Nad prostředkem silnice visela na rezavém drátě, nataženém od jedné strany ke druhé, kulatá plechová deska pokrytá zbytky oprýskané barvy. Podle všeho to byl červeně orámovaný bílý kruh.

„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvláštního zájmu.

„Dopravní značka,“ řekl Paska. „Vjezd zakázán.“

„Stůj,“ doplnil Anton.

„A k čemu to je?“ ptala se Anka.

„To znamená, že se tam nesmí jet,“ vysvětlil Paska.

„K čemu je pak celá silnice?“

Paska pokrčil rameny.

„Je to už hodně stará silnice,“ řekl.

„Je to anizotropní silnice,“ prohlásil Anton. Anka stála k němu zády. „Provoz jen jedním směrem.“

„Naši předkové byli mudrcové,“ řekl Paska zamyšleně. „Někdo si jede a jede, třeba dvě stě kilometrů, a najednou bác! Stůj! Dál se nesmí a zeptat se na cestu taky nemá koho.“

„Představ si, co tam za tou značkou může být!“ řekla Anka. Rozhlédla se. Na mnoho kilometrů kolem dokola se rozprostíral liduprázdný les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou značkou. „A co když to vůbec není značka Stůj?“ zapochybovala. „Všechna barva je přece oprýskaná…“

A tu Anton pečlivě zamířil a vystřelil. Bylo by efektní, kdyby šíp přeťal drát a tabulka spadla Ance přímo k nohám. Ale šíp zasáhl horní část desky, prorazil zrezivělý plech a dolů se začala sypat jen seschlá barva.

„Hlupáku,“ prohodila Anka, ani se neotočila.

Bylo to první slovo, které adresovala Antonovi od skončení hry na Viléma Telia. Anton se křečovitě ušklíbl.

„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „Wi-th this regard, their currents turn awry, And lose the name of acti-on.“*