„Vzpomínáš si,“ pokračovala, „jak ti předevčírem na zahradě usnul na kolenou pejsek? Ani ses nehnul, přestože ti to bylo nepohodlné, přestože tě to unavovalo, ale nechtěls pejskovi způsobit nepříjemnost. Byl jsi rád, že to můžeš pro pejska udělat, vid? Tatínkovi musíš darovat také něco podobného; uvidíš, jakou bude mít radost.“

„Dobrá,“ odpověděl jsem, „ale tatínek mi přece nespí na kolenou.“

„Ano, ale copak musíš večer, když čte, dělat rámus a vypalovat pod jeho oknem ohňostroj?“

„No, rakety vypalovat nemusím,“ řekl jsem, „ale to je příliš málo.“

Odešel jsem zadumán. Plán na královský palác uzrával.

Jako v každé domácnosti, také my jsme měly mnoho automatů: na uklízení, na vaření, na řemeslné a zahradnické práce. Poslední z nich, které pečovaly o květiny a stromy, se jmenovaly Monoty; Monot jedna byl u nás ještě z dědečkových časů. Nejednou mě nosil přes rameno jako ovci; našemu vlčákovi Plutovi se to však nelíbilo; psi nemají rádi automaty. Babička mi říkala, že se vůbec všichni nižší tvorové automatů bojí, protože nechápou, že se pohybuje něco, co není živé.

Vzal jsem si k srdci babiččin výrok, protože ani já jsem nevěděl, proč se automaty pohybují a vykonávají udělené rozkazy; že bych byl také nižším tvorem?

Proto dříve, než jsem začal se stavbou paláce — měly jej samozřejmě postavit naše automaty — zalezl jsem s oběma Monoty do nejvzdálenějšího kouta zahrady a pro počátek jsem nařídil prvému, aby rozpáral druhému břicho, abych viděl, co v něm je, ale odmítl mě poslechnout. V zuřivém vzteku jsem vzal největší kladívko, jaké jsem mohl doma najít, a pustil jsem se sám do díla. S kovovým pláštěm jsem si nevěděl rady. V zápalu práce jsem načisto zapomněl, že je doba tatínkovy odpolední siesty, a mlátil jsem kladivem, až se to daleko široko rozléhalo. Najednou jsem nad sebou uslyšel něčí hlas. Rudý jako rak, polomrtvý únavou, pozvedl jsem oči a uviděl tatínka, který melancholicky pokyvoval hlavou.