Když jsem býval v Meorii, nemohl jsem se odtrhnout od výkladních skříní automatických skladů; nejvíc mě přitahovaly sklady s hračkami a cukrárny. Ptal jsem se maminky, zdali bych směl sníst všechny dorty a mohl mít všechny ty kouzelné věci, vystavené ve výkladních skříních.

„No ovšem,“ odpověděla.

„Tak proč si to všechno nevezmeš?“

Maminka se smála a říkala, že „všechno“ nepotřebuje. To jsem nedovedl pochopit.

„Až budu velký,“ říkal jsem, „budu mít vanu plnou šlehačky a vezmu si dorty, hračky, a vůbec všechno.“

Ale napřed bylo nutné, abych se stal velkým člověkem. Snažil jsem se tedy nějak urychlit proces růstu. Proto, když nebylo na obzoru nic mimořádného, rád jsem chodíval brzy do postele.

„Nestydíš se, chodit spát dříve, než se setmí? Takový veliký chlapec?“ říkávala matka.

Lišácky jsem mlčel. Věděl jsem, že ve spánku utíká čas rychleji než při bdění.

Když mi bylo osm let, pokusil jsem se po prvé vnutit svou vůli sourozencům; šlo o to, jak oslavit blížící se otcovy narozeniny.

Z učebnice už jsem měl mlhavé představy o starověkých satrapech a navrhl jsem, abychom tatínkovi postavili královský palác. Vysmáli se mi; rozhodl jsem se tedy, že plán provedu na vlastní vrub. Maminka se mi snažila vysvětlit, že tatínek palác nepotřebuje.

„Nevzpomněl si na palác, protože nemá čas,“ odpověděl jsem, „ale až ho dostane, bude mít určitě radost.“

„Ale kdepak. Dárek, to přece nemůže být věc, velká ani malá. Před dávnými a dávnými časy, ve starověku, dávali si lidé všelijaké věci, ale teď dostávají dárky pouze děti, protože každý dospělý může mít všechno, po čem zatouží.“

Říkal jsem si v duchu, že takové roztřídění je strašně nespravedlivé. Dospělí mohou mít všechno, a jak to dopadlo, když jsem si třeba při obědě chtěl vzít třetí kousek dortu? Pomlčel jsem však o tom, protože jsem se nechtěl s maminkou přít.