
Avšak s těžkým srdcem jsem je zradil oba a rozhodl jsem se jít ve šlépějích třetího strýce, Orchilda, známého v rodině pod přízviskem „Kosmák“. Když jsem se doslechl, že bombarduje atomy, představoval jsem si, že strýc Orchild vysedá někde ve své meziplanetární pracovně, nesmírně se namáhá, aby konečně ulovil tyto tak strašlivě maličké částečky látky. Ale co nevyšlo najevo? Tento člověk, který zkoumal nekonečně malé částečky látky, zabýval se právě stavbou zařízení, které svými rozměry překonávalo všechno, co existuje na Zemi a bylo dokonce větší než Země sama. Nebylo překvapující, že cesty do hlubin hmoty i do hlubin atomu stejně ústily v nekonečnu? Strýc Orchild stavěl stroje na bombardování atomů. Byly to vakuové komory, stavěné do tvaru prstence; magnetická pole v nich urychlovala nukleony — náboje vystřelované do jader prvků. Největší urychlovač třicátého století byl tvořen kruhovým prstencem průměru tří tisíc kilometrů; probíhal tunely v horských řetězech a překračoval údolí oblouky mostů; dalším vývojovým stadiem mohl snad už být jen urychlovač heliotron, obepínající celou zeměkouli.
