Že by konstruktéři konečně dospěli k nepřekročitelné hranici? Ne: vznikla myšlenka úplně nová. Bylo rozhodnuto zbudovat nový heliotron ve vzduchoprázdnem prostoru. Měla to být soustava trubic ve tvaru kola, vznášející se v prostoru někde mezi Měsícem a Zemí? Strýc Orchild mě vyvedl z omylu. Základní konstrukční prvek — vzduchoprázdno — už ve vesmíru existoval a dokonce znamenité jakosti. Rakety převážely ze Země do kosmického prostoru mnoho tisíc magnetických stanic, umístěných postupně v prázdnu tak, aby tvořily ideálně přesný kruh. A co dělal strýc? Dohlížel snad na tuto práci? Ne. Zabýval se právě tím, co bylo mezi stanicemi, to znamená vzduchoprázdnem. Tedy ničím? Kdepak. Z toho, co o něm říkal, vyplývalo, že není věci, která by skýtala větších možností než vzduchoprázdno, kterým postupují elektromagnetická pole, běžci a poslové vzdálených hvězd. Na televizitách se neobjevoval, protože při nich není možno šplhat po stromech, a to on velice rád dělával. Když přijel, vylezli jsme spolu na jednu z velkých jabloní, usadili se ve vidlicích větví, a chroupajíce tvrdá jablka, diskutovali jsme zarputile o polích impulsových, řídicích i únikových, o antifotonech a nevažitelných částicích hmoty. Ano, bylo již úplně jisté, že se stanu energetikem, pracujícím ve vesmíru. Avšak přišly letní prázdniny roku 3103 a všechny tyto plány nečekaně ztroskotaly. Bylo mi čtrnáct let a směl jsem se už pouštět na výlety do vzdálenosti několik set kilometrů. Jednou jsem si zaletěl na Tampere.

Znáte pamětihodnost toho malého ostrůvku v Severním moři, který byl základnou a dnes je muzeem kosmických letadel? Mezi zvětrávajícími balvany dolomitu, obklopena vysokými smrky, zvedá se obrovská hala s protáhlými okny, jakoby ojíněnými nánosem soli, přinášené vichřicemi z oceánu. Vevnitř u stropu klenoucího se na mřížovitých sloupech nosníků, připomínajících páteř a žebra předpotopní velryby, spočívají v řadách velká tělesa raket.