Kustodem muzea byl stařec se zarudlou tváří, s širokou bradou, v níž se kroutily, jako by je tam někdo zapomněl, řídké stříbrné vousy. Objevil jsem ho v spalovací komoře jedné z raket. Seděl v úplné temnotě u křemíkových nádrží, v nichž kdysi kypěl tekutý kov; teď to mezi prochladlými stěnami čpělo prachem a vlhkostí rzi. Lekl jsem se, když se vynořil přímo přede mnou. Byl jsem si jist, že jsem ve velké budově sám. Ve světle, dopadajícím zespodu pootevřeným příklopem, zpozoroval jsem bělost jeho brady. Zeptal jsem se, co tam dělá.

„Dávám na ně pozor… aby neuletěly,“ odpověděl po chvíli tak dlouhé, že jsem již zapochyboval, zdali odpověď vůbec uslyším. Chvíli nade mnou stál — slyšel jsem jeho těžký chrčivý dech — a sestoupil beze slova po visutých schůdkách na dno haly.

Navštěvoval jsem muzeum stále častěji. Naše styky se nemohly po nějakou dobu ustálit. Snažil jsem se, abych se se starcem sblížil, ale zdálo se, že se mi vyhýbá, ovšem pasivně: mizel v bludišti raket, ale když jsem ho konečně našel, odpovídal na otázky z počátku lakonicky, s přídechem sarkasmu, který jsem nechápal; později, jak se naše známost prohlubovala, byl stále sdílnější. Pomalu jsem poznal životopisy raket shromážděných v hale a také mnoha jiných kosmických letadel, protože znal — tomu jsem věřil — osudy všech raket i korábů, které kdy pravidelně létaly v oblastech sluneční soustavy v poslední šesti stoletích. Byl jsem u příbuzných na Helgolandu a přijíždíval jsem na ostrůvek skoro každý den. Postupně, jak stařec přeplouval nekonečné, jak se zdálo, oblasti své paměti, už jen on byl pro mne záhadou, protože nikdy nehovořil o sobě. Tušil jsem, že byl hvězdným kapitánem nebo snad velitelem velkých výprav, neptal jsem se však nikoho, protože jsem byl rád, že byl takový, jaký byl — zahalen nimbem tajemství.