Stařec mě potkával jakoby náhodou u vchodu. Když jsme prošli prázdným, rozlehlým prostranstvím haly, minuli bezvládná tělesa s čtyřnásobnými patry široce rozšklebených otvorů, z nichž vanula chladná, zatuchlá tma, vstupovali jsme po kovově dunících schodech do nitra stříbřitého giganta se zobcem protaženým v jehlu, velkého Astrotora, zdánlivě nedotčeného zubem času. Když jsme se blížili k ústřední navigační kabině, kde stála na pódiu armatura kormidla mezi zšedlými televizními obrazovkami a mezi pultíky velících přístrojů, stařec se opět zastavoval jako náhodou a začínal vyprávět. Z počátku odsekával věty nabručeně, s nesnesitelnou pomalostí, pak hovořil stále plynuleji a zřetelněji, potom otvíral dveře kormidelní kabiny, při čemž se automaticky rozsvěcovaly zářivky na stropě, a začínal jeden z těch neuvěřitelných příběhů, které navždycky zapadly do mého mládí.

Byly to útržky dávných zkazek, kdy let na nejbližší planetu byl výpravou plnou neznáma, dramatem se spletitým dějem, dramatem rozplývajícím se v nápovědích a odehrávajícím se v prázdnotě zející mezi dvěma světy — pozemským, opuštěným možná navždycky, a světem neprozkoumané hvězdy, obestřené tajemstvím. Byly to legendy o raketách, stržených do víru oběžných drah kolem neznámých a na hvězdných mapách nezakreslených asteroidů, o zoufalých zápasech se savou přitažlivostí obrovského Jupitera, o hranicích odolnosti posádek i raket, ságy o zápasech, odletech i návratech z hlubin prostoru.

Vzpomínám si na příběh rakety zasažené do strojové části troskou rozpadlé komety, rakety, která ztratila možnost manévrovat a hnala se slepě vpřed a zapadala do nekonečné pustiny, vysílajíc zoufalé rádiové signály o pomoc. Tyto signály přicházely na Zemi deformované odrazem od povrchu Měsíce nebo jiného nebeského tělesa, a protože byly zkreslené, nedovolovaly určit přesně polohu rakety.