V jiném příběhu dopravní raketa přímé linky Mars — Země, vracející se do mateřského přístavu, nevyhnula se mraku kosmického prachu, s nímž se cestou setkala, a vylétla z něho obklopena vířící mlhovinou. Při dalším letu ji tato zvláštní aureola nezpůsobila škody. Když však dosáhla atmosféry naší planety, mrak prachu, který ji obklopoval, se vzňal a raketa shořela v několika vteřinách se vším, co nesla na svých palubách.

Stařec při vyprávění občas povstával z náhodného sedátka, přistupoval ke kormidelním pákám, natahoval ruce, jako by je chtěl položit na černé armatury, avšak v ilustrování svých vlastních slov nikdy nešel dál. Jen tu a tam, když vyprávěl o nějakém člověku, obracel pomalu zraky do prostoru, jako by očima sledoval vzdalující se postavu, někdy se zachmuřil a umlkl, bloudě pohledem po kajutě, jako by nemohl najít to, co se mělo objevit právě na tomto místě příběhu; po chvíli však přemohl odpor skutečnosti a já jsem spolu s ním začínal vidět věci ještě teplé od doteku rukou astronautů, měděné plomby gravitačních pojistek utržené v okamžiku nebezpečí prudkou rukou kormidelníka, slyšel jsem kroky strážného a byl jsem sám s jeho velkou, nebojácnou samotou, tváří v tvář hvězdám zářícím v černých kotoučích obrazovek. Občas se mě zmocňoval neklid, když se mi zdálo, že stařec líčí jinak sled událostí nějaké výpravy, sled již ustálený v dřívějších příbězích; trvalo to však jen okamžik — poddával jsem se, přimhuřoval oči nad nepřesností, nepravděpodobností, ba dokonce i nemožností; věřil jsem mu, protože jsem chtěl věřit. Přesto, že bych to tehdy nebyl dovedl vyjádřit, cítil jsem nejasně, že tím, když mění a obměňuje podrobnosti, dělá to jen proto, aby tím zřetelněji vyšla najevo pravda o lidech, kteří se první vydali do propastí nekonečné noci. Rozhodl jsem se, že se stanu astronautem. Ohromovalo mě, jak jsem až dosud mohl být tak slepý ke kouzlu tohoto vzrušujícího povolání. Domnívám se, že to bylo hlavně proto, že jeden obor meziplanetární plavby studoval můj bratr, a naše vztahy, abych se vyjádřil jeho jazykem, jazykem elektroinženýra, měly vždycky sklon k vysokému napětí.