— jak v honbě za nějakou oporou chápali jsme se zoufale nových a nových činností a myšlenek, jak to všechno, co na Zemi bylo nezvratným důvodem, nutností této cesty, ustupovalo a rozpadalo se, jak v hledání jejího nejvlastnějšího smyslu sestupovali jsme do pradávných dob a jak teprve tam, v krvavé cestě lidstva, našli jsme sebe, jak se stala naše přítomnost, vznášející se mezi propastí minulosti a budoucností plnou neznáma, tak silnou, že jsme mohli čelit stejně vítězství jako porážkám.

Abyste to dovedli pochopit, aspoň neúplně, aspoň přibližně, musím vložit na vaše bedra malý zlomek břemen, jaká nás tížila a drtila, musíte spolu se mnou projít přes potopy událostí, přes řady let zalité černou záplavou prázdnoty, kdy jsme uvnitř rakety slyšeli nade vše kruté, nekonečné ticho vesmíru, kdy jsme viděli vzplanout i pohasínat slunce, poznávali jsme nebe černá i rudá, kdy jsme přes ocelové stěny slyšeli vytí planetárních atmosfér, které jsme poráželi, setkávali se s hvězdami obydlenými, hvězdami mrtvými i takovými, na nichž se život teprve rodí.

Ke komu se obracím, když začínám své vyprávění o našich osudech, o tom, jak jsme žili a umírali?

Chtěl jsem je věnovat svým nejdražším, matce, otci, druhům svého mládí, těm, s nimiž mě spojily věci prchavé, ale nejtrvalejší: šumění stromů a vody, společné touhy, modré nebe, po němž hnal vítr mračna nad našimi hlavami. Ale když jsem v duchu začal vyvolávat vzpomínku na ně, pochopil jsem, že na to nemám právo. Nemám je rád méně než kdysi, pouze pro to nacházím obtížněji výraz, avšak mé vyprávění nepatří jen jim. Protože během času, jak se prohluboval prostor dělící nás od Země, okruh lidí blízkých se zvětšoval a rostl.

Každé noci za těchto let, ze všech kontinentů Země, z malých osad i měst, z laboratoří i vrcholků hor, z umělých družic, z observatoří Měsíce, z raket křižujících v prostorech naší sluneční soustavy, zvedaly se milióny pohledů ke kvadrantu oblohy, kde září slabá hvězda, jež byla naším cílem.