Vždyť když jsme zmizeli v propasti za nejzazší hranicí sluneční gravitace, nechávajíce za sebou každou vteřinu desítky tisíc mil, nadále nás provázela vaše vzpomínka.

Čím bychom byli v této kovové skořápce uprostřed temnoty plné hvězd, kdy fyzikální zákony trhaly pouta signalizace spojující nás se Zemí, kdyby miliardy lidí nebyly věřily v náš návrat?

Proto okruh mých přátel zahrnuje blízké i vzdálené, zapomenuté i neznámé, ty, kdo se narodili po našem odletu, i ty, jež už nikdy nespatřím. Vy všichni jste mi stejně drazí a k vám všem mluvím v tomto okamžiku. Bylo zřejmě třeba tak nesmírných vzdáleností, tak mučivých utrpení a tolika let, abych pochopil, jak velké je to, co nás pojí, a jak nepatrné to, co nás dělí.

Nemám již času nazbyt. Snad ve spěchu, abych vám pověděl o všem, co se stalo, budu možná hovořit nesrozumitelně, zmateně. Pokusím se však o jednu věc: o to, abych vám ukázal, jak pod vlivem událostí, nad nimiž jsme se snažili vítězit, vznikla v nás potřeba obsáhnout jediným, třebas bleskovým pohledem celou pouť, kterou od svého vzniku urazil člověk.

Tato výprava nám připadá jako výstup na gigantický štít, z něhož se otvírá výhled do věků, avšak ve skutečnosti je to pouze krok na jeden ze stupňů nesmírné, stoupající plochy, jejíž výšiny halí budoucnost. Přejdou sta a tisíce let, v nichž se historie naší výpravy smrští na malý, ale nezbytný mezistupeň a všechny tyto události, oživené dnes naší krví, stanou se mrtvou literou zapomenutých letopisů. Naše jména zapadnou, budeme bezejmenní jako vzdálené roje hvězd, které mají jméno pouze jako celek, jako souhvězdí, jež je z nich složeno. Hvězdy jsou velké a mocné a věčné ve srovnání s lidským životem, který z nich vznikl. Hvězdy člověka stvořily a hvězdy ho zabíjejí. Avšak na své pouti pronikl již člověk mezi hvězdy, poznal prostor i čas i hvězdy samy, z nichž vzešel. Nic mu nemůže odolat. Stává se tím větším, s čím většími překážkami se setkává.