Neznal jsem to dílo. Profesor se zaradoval:

„Výborně, přečti si to. Báječná věc. Plná nejasností jako mlhavý večer — volné pole pro fantazii a snění! Ano, ano, kdysi byla astronautika neobyčejně těžkým uměním. Člověk se blížil až k hranicím psychické odolnosti. Je tam mnoho nádherných stránek hrdinství, mnoho vítězství nad sebou samým. Jak krásně řekl Rufus: „Náš svět je k astronautům laskavý — na každých sto trilionů dílů vzduchoprázdna připadá jeden díl pevniny… je dosti místa pro rozvinutí plachet i dosti hvězd, těch velkých přístavních světel v oceánech temnoty!“ Ale jestlipak víš, milý chlapče, proč vlastně byla astronautika tak těžkým uměním?“

Nevěděl jsem.

„No, tak co?“ řekl Murach a shovívavě na mne pohlédl. Tam, kde mají ostatní lidé obočí, on měl dva malé, husté keříčkovité chomáčky šedých chloupků, které jako by se účastnily rozhovoru živými pohyby, a někdy mi byly k smíchu, což oslabovalo pádnost profesorových slov.

„Dokážu ti, že se mýlíš, ty nedozrálý hvězdoplavče. Víš, že se lidé kdysi plavili po mořích?“

„Tak zvanými parníky!“ vyhrkl jsem.

„Ano, ale ještě dřív, ve starověku, pluli na plachetních korábech a za pohonnou sílu jim sloužil vítr. A tak, dokud neznali přesně hydrostatiku, hydrodynamiku, teorii vlnění a ostatní vědy, stavěli lodi od oka, víš, a proto plachetnice takto vzniklé měly svou individualitu. Ani dvě nebyly stejné. Nepatrné rozdíly v poloze stožárů, kýlu, ve tvaru lodního trupu způsobovaly značné rozdíly v reakci na kormidlo a tak dále. Odhadnout je nedovedli. A tak poučeni nebezpečími, která přestáli, dobrodružstvími, ba katastrofami, shromažďovali mořeplavci zkušenosti, z nichž vyrůstalo velké umění mořeplavby. Umění, víš, a nikoli věda, protože kromě pozitivních znalostí bylo v ní mnoho bájí, pověr, předsudků a k řízení lodi byla nezbytná kromě vlastních znalostí i osobní odvaha, umění a talent. Potom však věda vyplnila všechny tyto mezery a na umění zbývalo čím dál tím méně místa. A před sto lety se podobná historie opakovala s meziplanetární plavbou.“