Když jsem se starému kapitánovi svěřil se svým rozhodnutím, nevěnoval tomu zprvu pozornost — již jeho mlčení se mne bolestivě dotklo — a pak mi suše vysvětlil, že takovým astronautem, jako byli hrdinové minulosti, se stát nemohu. Už neexistují odvážné posádky bojující s řekami meteorů, těchto útesů kosmických moří, ani navigátoři zakreslující z noci na noc do map nebe úsek dráhy, kterou raketa urazila. Už neexistují kapitáni neúnavně se procházející po kovových palubách v době, kdy cestující odpočívají přemoženi spánkem, neexistují strážní a kormidelníci upírající zraky do mraků hvězd nad svými astrokompasy. Desítky tisíc raket bez posádky, řízených automaticky, krouží po oběžných drahách naší sluneční soustavy. Tyto dlouhé vesmírné vlaky převážejí z jedné planety na druhou suroviny, horniny, rudy, a jsou-li v nich lidé, jsou to cestující zvyklí zázrakům cesty, užívající v pohodlí služeb strojů, které bdí nad bezpečností letu.

Nesměle jsem se zmínil, že můj bratr studuje astronautiku.,Eh,“ odpověděl pohrdlivě, „učí se konstruovat automatické piloty. A to je všechno. Jako kdybys vyráběl trumpety místo hudby a říkal si, že jsi velkým skladatelem.“

Spěchal jsem, abych to opakoval bratrovi.

„Sám jsi trouba,“ odpověděl.

Zůstal jsem sám se svými pochybami.

Přítelem mého otce byl profesor Murach, jemuž, jakožto astronomovi, jsem se svěřil se svými trampotami, poněvadž podle mého názoru měl k hvězdám důvěrný vztah.

„Nechci konstruovat roboty, chci se stát astronautem, kormidelníkem nebo třeba i kapitánem kosmických raket.“

„Hoho, romantika starověku,“ zvolal Murach, když mě trpělivě vyslechl. Pokýval melancholicky hlavou. „Astronautika je beze sporu hezká věc, ovšem, ovšem, jestlipak znáš Rufovu práci Atmosféry planet a vesmírné lety?“