Světlo světa jsem spatřil v polární části Grónska, tam, kde tropické podnebí přechází v mírné klima a místo palmových hájů zaujímají vysokokmenné listnaté luhy. Náš dům bylo staré, přehnaně zasklené stavení, jakých lze mnoho spatřit v tomto kraji. Zahrada, která je obklopovala, pronikla do přízemních pokojů stěnami, otevřenými téměř po celý rok. Intimní sousedství květin, které bylo toho důsledkem, bylo někdy až nepříjemné a otec se dokonce pokoušel bojovat s tímto nadměrným, jak říkával, „zeleným morem“ v bytě, avšak babička, na jejíž straně byly matka a sestry, zvítězila, a tatínek nakonec ustoupil do prvního patra.

Dům měl svou historii, dlouhou a důstojnou. Byl postaven na konci dvacátého osmého století a stál tehdy u dálnice do Meorie, ale když během času vytlačilo letectví silniční dopravu v celém rozsahu a do posledního zbytku, podlehla silnice přirozenému náporu lesa a místo, kudy kdysi vedla, označují dnes pouze stromy mladší než okolní.

Na vnitřek domu si skoro nepamatuji a dům sám se vynořuje před mýma očima pouze při pohledu z dálky a prosvítající mezi stromy; je to snadno pochopitelné, protože jsem se zdržoval v zahradě skoro nepřetržitě, jako kdybych v ní bydlel. Bylo tam umělé bludiště ze stříhaných keřů; u vchodu do něho stály na stráži štíhlé topoly; dále začínala spleť cestiček, vždycky ponořených do stínu, vedoucích po dlouhém bloudění — vlastně honičce, protože člověk, když jsou mu čtyři roky, nechodí — do vysoko se zvedajícího, břečťanem obrostlého altánku.