„Kluk je divoch, protože vyrostl v lese,“ obraceje se ke mně, pokračoval napolo vážně:

„Kdyby ses byl narodil ve starověku, stal by ses určitě pirátem, loupežníkem, nebo konquistadorem.“

Jak už jsem se zmínil, byli sourozenci starší než já, a zatím co já se teprve učil slabikovat, ukončily obě sestry meteotechnická studia. Starší sestra Uta mně kdysi v návalu velkomyslnosti vyprávěla o kouzlech svého povolání. Když měla službu v místní klimatické stanici, záleželo na ní, bude-li pěkné počasí.

„A co by se stalo, kdybys nešla do služby?“ zeptal jsem se.

„Nebylo by pěkné počasí.“

Nevím proč, ale vykládal jsem si to tak, že na Utě závisí nejen pěkné počasí, ale i trvání světa vůbec. Přesvědčen, že by se se světem stalo něco strašného, kdyby nebylo Uty, začal jsem si sestry neobyčejně vážit. Zanedlouho potom mi věnovala Mladého meteotechnika — přístrojek, s jehož pomocí jsem mohl řídit pohyb malého mráčku. Probudila se ve mně nejasná podezření. Vyslýchal jsem ji úskočně, zdali na ní nezáleží nic jiného než pohyby mraků a větru. Protože si neuvědomovala dosah tohoto výslechu, přisvědčila, a tak ztratila, stejně jako druhá sestra Lydie, v mých očích aureolu všemohoucnosti.

„Tááák?“ řekl jsem zklamaně. „A víš, co? Meteotechnika je úplně zbytečná. No, snad tak ještě pro vás, ženské,“ dodal jsem velkomyslně, „ale my muži, my právě potřebujeme bouře, orkány a ne nějaké vyumělkované cukrátkové podnebíčko.“

Uta svraštila čelo a odpověděla lakonicky:

„Padají ti kalhotky.“

To jsem jí nemohl dlouho zapomenout.

Bratr mnou pohrdal z výšin své čtvrté třídy. Bylo mi už šest let a hořel jsem vášnivou touhou po dobrodružství. Do Dětského paláce v blízké Meorii mě ještě samotného nepouštěli. Byl jsem příliš malý. Dávali mi s sebou bratra jako ochránce. Protože jemu bylo už čtrnáct, sledoval pohádková představení s opovržením a snažil se mi zaimponovat tím, že mi šeptal do ucha — když se odehrávala na scéně neuvěřitelná kouzla — co se stane v nejbližší chvíli, protože obsah hry už znal.