„Kdyby na jediný okamžik existovala inteligence, která by dokázala obsáhnout všechny síly, jimiž je příroda oživována…, inteligence dostatečně ohromná, aby podrobila tyto údaje analýze…, shrnula by ve stejném vzorci pohyby největších těles ve vesmíru i pohyby nejlehčího atomu; pro ni by nic nebylo nejisté a budoucnost stejně jako minulost by byla jejímu zraku přítomností.“

Pierre Simon de Laplace, 1814.

Robert Singh měl málo trpělivosti na filozofické spekulace, když se však poprvé setkal se slovy velkého francouzského matematika v učebnici astronomie, cítil něco blízkého hrůze. Jakkoliv nepravděpodobná „inteligence dostatečně ohromná“ byla, již pouhá myšlenka, že by snad mohla existovat, člověku naháněla strach. Byla „svobodná vůle“, o níž si Singh rád představoval, že je jí obdařen, pouhou iluzí, protože každý jeho čin by mohl být, alespoň v principu, předurčen předem?

Ohromně se mu ulevilo, když se dozvěděl, že laplaceovská noční můra byla koncem dvacátého století zapuzena teorií chaosu. Tehdy si vědci uvědomili, že ani budoucnost jediného atomu, natož pak celého vesmíru, nelze nikdy naprosto přesně předpovědět. Aby to bylo možné, musely by být jeho počáteční poloha i rychlost známy s nekonečnou přesností. Sebemenší chyba na místě označujícím miliontiny nebo biliontiny či centiliontiny nakonec naroste do té míry, že se teorie a skutečnost nebudou ani v nejmenším shodovat.

Přesto lze některé události předpovědět s absolutní jistotou, alespoň v časových obdobích, která jsou podle lidských měřítek dlouhá. Pohyb planet v gravitačním poli Slunce — a zároveň jejich vzájemném gravitačním poli — byl klasický případ, jemuž Laplace věnoval svůj talent, když právě nediskutoval s Napoleonem o filozofii. Ačkoliv dlouhodobou stabilitu Sluneční soustavy nelze zaručit, polohy planet se dají spočítat s velice malým intervalem chyb na desítky tisíc let do budoucnosti.