Věnovali tomu spoustu matematiky. Problém si vyžádal téměř celou milisekundu času počítače v AriTechu. Nejdůležitějším faktorem byla šestinová gravitace, nebyla však jediným. Odpor, který kladla látka jeho skafandru, optimální rychlost přívodu kyslíku, teplotní zátěž, únava — všechny tyto faktory se musely vzít v úvahu. A nejprve bylo nutné rozhodnout dlouhotrvající spor, který se táhl od dnů prvních lidí na Měsíci: co je lepší, skákat jako při skoku dalekém, nebo jako při trojskoku?

Obojí šlo docela dobře, neexistoval však precedens pro to, o co se nyní pokusí. Až do dneška byly všechny typy kosmických skafandrů velice neforemné, omezovaly pohyblivost a dodávaly velký přívažek tomu, kdo je měl na sobě. Uvést skafandr do pohybu vyžadovalo velké úsilí, a někdy stejnou námahu, aby se člověk zastavil. Tento skafandr byl však odlišný.

Robert Singh se snažil vysvětlit odlišnosti — aniž by ovšem prozradil jakékoliv výrobní tajemství — během nevyhnutelných interviewů před závodem.

„Jak jsme ho dokázali udělat tak lehký?“ odpovídal na první otázku.

„No, není navržen na použití ve dne.“

„Proč na tom záleží?“

„Nepotřebuje systém k odvádění tepla. Slunce do vás může napumpovat víc než jeden kilowatt. Proto závodíme v noci.“

„Ach. Divil jsem se tomu. Ale nebude vám příliš chladno? Copak neklesá teplota za lunární noci až na dvě stupňů pod nulou?“

Singhovi se podařilo potlačit úsměv nad takovou prostoduchou otázkou.

„Vaše tělo generuje všechno teplo, které potřebujete, dokonce i na Měsíci. A když běžíte maratón, dokonce mnohem víc, než potřebujete.“

„Ale můžete skutečně běžet, když jste zabalený jako mumie?“

„Jen počkejte a uvidíte.“

V bezpečí studia mluvil dost sebejistě. Ale teď, když stál na holé lunární pláni, ho začala pronásledovat ona fráze „jako mumie“. Nebylo to příliš povzbudivé přirovnání.