Když ho v dodávkovém vozidle AriTechu oblékali, Singh uvažoval, který ze závodníků bude potřebovat záchranu jako první. Většinou se setkali teprve před několika hodinami a vyměnili si obvyklá zdvořilostní přání štěstí. Původně bylo jedenáct přihlášených, čtyři však odpadli, takže zůstal AriTech, Gagarin, Clavius, Ciolkovskij, Goddard, CalTech a MIT. Závodník z MIT — černý kůň jménem Robert Steel — ještě nedorazil a bude diskvalifikován, pokud se neobjeví v dalších deseti minutách. Mohl to být záměrný trik na zmatení soupeřů nebo k tomu, aby se zabránilo podrobnému zkoumání své výstroje, i když v této fázi to už nehraje roli.

„Jak se ti dýchá?“ zeptal se Singhův trenér, když vzduchotěsně uzavřeli přilbu.

„Úplně normálně.“

„No, teď se nenamáháš. Regulátor může zvýšit přívod kyslíku až desetkrát, jestli to budeš potřebovat. Teď půjdeme do vzduchové komory a prověříme tvou pohyblivost…“

„Tým z MIT právě přijel,“ oznámil pozorovatel MOV do rádia. „Maratón bude odstartován za patnáct minut.“

„Potvrďte prosím, že všechny systémy fungují,“ zašeptal startérův hlas Robertu Singhovi do ucha. „Číslo jedna?“ „V pořádku.“ „Číslo dvě?“ „Ano.“ „Číslo tři?“ „Bez problémů.“

Neozvala se však odpověď od čísla čtyři, závodnice z CalTechu. Ta velice nemotorně odcházela ze startovací čáry.

Takže nás zůstává jen šest, pomyslel si Singh a pocítil krátký záblesk soucitu. Jaká smůla, přijet takovou dálku až ze Země a dočkat se v posledním okamžiku, že zařízení selže! Tam dole na Zemi však nemohli provést patřičné testování, žádný simulátor nemohl být dost velký. Zde bylo nutné jen vystoupit z přechodové komory a našlo se vakuum, které muselo uspokojit každého.

„Začíná odpočítávání. Deset, devět, osm…“

Tohle nebyl závod, který lze vyhrát nebo prohrát na startovní čáře. Singh vyčkal dostatečně dlouho po „nula“ a pečlivě odhadl úhel skoku, než vyrazil.