Singh si soukromě zatipoval. Jednou, v prvních dnech tréninku, se skoro pozvracel, když měl na sobě kosmický skafandr. To nebyla žádná maličkost, protože mohla mít za následek velice nepříjemnou smrt. Vzpomněl si na příšerný, lepkavě studený pocit, který předcházel návalu. Odvrátil jej tím, že zvýšil přívod kyslíku a nastavil vyšší hodnotu na termostatu ve skafandru. Nikdy nezjistil příčinu příznaků: mohly to být nervy, nebo něco v posledním jídle — ačkoli bylo nekořeněné, vysoce kalorické, zanechávalo však málo nestravitelných zbytků, protože drtivá většina kosmických obleků neměla úplné sanitární možnosti.

V záměrném pokusu odvrátit mysl od těchto velice nevhodných myšlenek zavolal Singh trenérovi. „Možná budu moct dokončit závod krokem, jestli to tak půjde dál. Tři už odpadli, a to jsme sotva začali.“

„Nepřeháněj sebedůvěru, Bobe. Vzpomeň si na želvu a zajíce.“

„Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale chápu, co máš na mysli.“

Pochopil to ještě zřetelněji na značce patnácti kilometrů. Jistou dobu si už uvědomoval rostoucí strnulost v levé noze. Ohýbal ji stále obtížněji, každý skok ho ostře zabolel. Určitě začínal být unavený, to se však dalo čekat. Zdálo se, že samotný skafandr pořád funguje perfektně, takže neměl žádné opravdové problémy. Možná by bylo dobré, aby se zastavil a na chvilku si odpočinul; pravidla to nezakazovala.

Zůstal stát na místě a rozhlížel se. Krajina se příliš nezměnila, jen vrcholky předhoří Hérakleidés na východě byly trošku nižší. Skupina lunárních džípů, ambulance a vozidlo pozorovatelů stále udržovaly uctivou vzdálenost za závodníky — nyní pouze třemi.

Nepřekvapilo ho, že Clavius Industries, další účastník lunárního maratónu, ještě pořád běží. Co však bylo zcela nečekané, byl výkon, který předváděl zemský červ z MIT. Robert Steel — jaká podivná náhoda, že mají stejné iniciály a dokonce stejná křestní jména byl fakticky před Claviem. A přece nemohl nikdy trénovat v opravdových podmínkách závodu. Věděli inženýři z MIT něco, co místní neznali?