„Jsi v pořádku, Bobe?“ ptal se jeho trenér s obavami v hlase.

„Pořád sedm. Jenom odpočívám. Ale uvažuju o MIT. Vede si velice dobře.“

„Ano, na zemského červa. Ale nezapomínej, co jsem ti říkal. Běžec se nemá ohlížet. My si ho už ohlídáme.“

S jistým respektem, ale bez obav se Singh soustředil na osvědčené cviky, které by v konvenčním kosmickém skafandru byly zcela nemožné. Dokonce si i lehl do měkkého regolitu a několik minut rychle šlapal, jako by jel na neviditelném bicyklu. To se ještě nikomu před ním na Měsíci nepodařilo. Doufal, že diváci takové představení oceňují.

Když se opět postavil na nohy, nedokázal odolat a rychle se ohlédl. Clavius byl tři sta metrů za ním, kymácel se ze strany na stranu způsobem, který prozrazoval únavu. Návrháři tvého skafandru nejsou tak dobří jako moji, řekl si Singh; myslím, že mi už moc dlouho nebudeš dělat společnost.

To se ovšem určitě netýkalo pana Roberta Steela z MIT. Pokud se něco měnilo, zdálo se, že odstup zkracuje.

Singh se rozhodl změnit styl běhu, aby zatížil jinou skupinu svalů a snížil riziko křečí — další nebezpečí, před nímž ho trenér varoval. Klokaní skok byl účinný a rychlý, ale hopsavý krok byl pohodlnější a méně únavný, prostě proto, že je pro člověka přirozenější.

U značky dvaceti kilometrů se však vrátil ke klokanímu způsobu, aby dal všem svalům stejnou příležitost. Začínal také dostávat žízeň a nasál si pár centilitrů ovocného džusu ze zásobníku vhodně umístěného v přilbě.

Dvaadvacet kilometrů do cíle a už zůstal jen jeden soupeř. Clavius konečně vzdal. V tomto prvním lunárním maratónu nebude udělena bronzová medaile. Nastal přímý souboj mezi Měsícem a Zemí.

„Blahopřeju, Bobe,“ zachechtal se o několik kilometrů později jeho trenér. „Právě jsi udělal přesně dva tisíce ohromných skoků pro lidstvo. Neil Armstrong by na tebe byl hrdý.“