A Mars procházel proměnami, přestože stále ještě velice pomalu. Mutace lišejníků a hub rozmělňovaly zoxidované skály a obracely erozní proces smrti, který před eóny ovládl planetu. Snad nejúspěšnějším nájezdníkem ze Země byla modifikace „okenního kaktusu“ — rostliny s tvrdou kůrou, která vypadala, jako kdyby se příroda pokusila navrhnout kosmický skafandr. Pokusy, aby se ujala na Měsíci, neuspěly, v nížinách Marsu však vzkvétala.

Všichni na Marsu museli pracovat, aby získali prostředky na živobytí, a i když si sem Robert Singh převedl značnou část peněz ze svého účtu na Zemi, nebyl výjimkou z pravidla. Ani jí nechtěl být. Měl před sebou ještě desítky let aktivního života a chtěl je plně využít — pokud bude mít možnost strávit co nejvíce času s novou rodinou.

To byl další důvod Singhova příchodu na Mars: byl to ještě neobydlený svět a bude zde mít povoleny dvě děti. Jeho první dcera, Mirelle, se narodila necelý rok po příletu, Martin o tři roky později. Trvalo dalších pět let, než kapitán Robert Singh opět pocítil touhu po „životním prostoru“, nebo alespoň po hlubokém kosmickém prostoru. Byl příliš spokojen se svou rodinou i se svou prací.

Cestoval ovšem často na Fobos a Deimos, obvykle ve spojení se svou (vysoce zodpovědnou a dobře odměňovanou) povinností lodního inspektora pro pojišťovnu Lloyd na Zemi. Na Fobosu, vnitřní a větší oběžnici, toho neměl moc na práci kromě inspekce školy pro kosmické nováčky, kde na něj kadeti shlíželi se značnou úctou a respektem. Těšilo ho, když se s nimi setkával. Dávalo mu to pocit, že je o třicet — no, dvacet let mladší, a udržovalo jej to ve styku s nejnovějšími pokroky v kosmické technice.