Koncem jedenadvacátého století existovalo velice málo vědních oborů, v nichž mohl amatér mít naději, že dosáhne důležitých objevů. Ale astronomie, jak tomu bylo odjakživa, zůstávala jedním z nich.

Je pravda, že žádný amatér, jakkoliv bohatě vybavený, nemohl doufat, že se vyrovná zařízení běžně používanému ve velkých observatořích na Zemi, Měsíci a na oběžné dráze. Profesionálové se však specializovali v úzkých oborech a Vesmír je tak ohromný, že se nikdy nedokázali najednou dívat na více než na jeho malý zlomek. Zbývalo toho spousta, co mohli zanícení a vzdělaní nadšenci zkoumat. Člověk nepotřeboval mít velikánský dalekohled, aby našel něco, co před ním ještě nikdy nikdo neviděl, pokud věděl, jak na to.

Doktor Angus Millar, přijímací lékař ve Zdravotním středisku v Port Lowellu na Marsu, neměl náročné povinnosti. Na rozdíl od pozemských kolonistů nemuseli osídlenci na Marsu bojovat s novými a exotickými nemocemi a většina lékařské práce se soustředila na úrazy. Byla pravda, že v druhé a třetí generaci se ukázaly jisté podivné defekty kostí, nepochybně způsobené malou tíží, ale lékaři si byli jisti, že se s nimi dokáží vypořádat dříve, než začnou působit opravdu vážné problémy.

Díky spoustě volného času se doktor Millar stal jedním z mála amatérských astronomů na Marsu. Za dlouhé roky si postavil řadu reflektorů — postupy, které tisíce zanícených výrobců dalekohledů dovedly během století k dokonalosti — broušením, leštěním a stříbřením zrcadel.

Z počátku trávil hodně času pozorováním planety Země, bez ohledu na zlehčující poznámky svých přátel. „Proč se s tím obtěžuješ?“ vyptávali se. „Země je skutečně velmi dobře prozkoumaná. Dokonce se předpokládá, že na ní existují inteligentní formy života.“