Doktor vyhrál svou bitvu o záchranu Moleswortha — fakticky se nestřetl s vážným odporem, když přednesl své nálezy. Zároveň se změnil jeho vlastní přístup k tomu, co bylo pouze časově náročným koníčkem. Možná i on by mohl udělat objev, který po staletí ponese jeho jméno.

Bylo mu souzeno uspět v daleko větším rozsahu, než se vůbec odvažoval doufat.

I když byl tehdy ještě chlapec, doktor Millar nikdy nezapomněl na úžasný návrat Halleyovy komety v roce 2061 — nepochybně to mělo něco do činění s jeho dalším krokem. Mnoho komet, včetně těch nejslavnějších, objevili amatéři, kteří si tak zajistili nesmrtelnost, zapsali svá jména na nebe. Na Zemi, před několika staletími, byl recept na úspěch jednoduchý: dobrý (ale ne obzvláště velký) dalekohled, jasné nebe, dobrá znalost noční oblohy, trpělivost — a značná dávka štěstí.

Doktor Millar začal s několika velkými výhodami vůči svým pozemským předchůdcům. Měl neustále jasné nebe, a navzdory usilovnému snažení tvůrců pozemských podmínek tomu tak bude ještě i po několik dalších generací. Vzhledem k větší vzdálenosti od Slunce byl také Mars poněkud lepší pozorovací základnou než Země. Avšak ze všeho nejdůležitější bylo to, že se pátrání dalo z větší části automatizovat. Nebylo už nutné zapamatovat si hvězdné pole, jak se dělo v dávných dobách, aby mohl okamžitě rozeznat vetřelce.

Díky vynálezu fotografie tento přístup už dávno zastaral. Bylo pouze nutné udělat dvě expozice, oddělené od sebe časovým rozmezím několika hodin, a pak je porovnat, aby se zjistilo, zda se náhodou něco nepohnulo. Přestože to se dalo dělat beze spěchu, sedět pohodlně v místnosti a netřást se chladem temné noci, bylo to stále ohromně zdlouhavé. Mladý Clyde Tombaugh, ve třicátých letech dvacátého století, propátral doslovně miliony obrázků hvězd, než objevil planetu Pluto.