Fotografický postup přetrval déle než celé století, než jej nahradila elektronika. Citlivá televizní kamera dokázala skenovat oblohu, uložit výsledné zobrazení hvězd, pak se vrátit a znovu ji celou propátrat. Počítačový program dokázal za několik sekund to, co Clyde Tombaugh prováděl několik měsíců — ignorovat všechny stacionární předměty a opatřit „praporkem“ vše, co se hnulo.

Ve skutečnosti to nebylo zase tak prosté. Naivní program by opět objevil stovky známých asteroidů a satelitů — pomineme-li tisíce kusů lidmi zanechaného kosmického smetí. Všechno tohle se muselo kontrolovat s katalogy, to však také šlo provést automaticky. Cokoliv přežilo tento filtrační proces, muselo být — pravděpodobně — zajímavé.

Hardware a software pro automatické vyhledávání nebyly obzvláště drahé, avšak podobně jako mnoho nepodstatných prvků špičkové technologie nebyly k dostání na Marsu. Doktor Millar musel tedy několik měsíců čekat, než mu je jedna firma, zabývající se dodávkami vědeckého zařízení ze Země, mohla poslat aby pak zjistil, jak se stávalo často, že jedna z podstatných součástek je vadná. Po rozčilené výměně meziplanetárních faxů byl problém odhalen. Doktor naštěstí nemusel čekat na další poštovní loď. Když dodavatel zdráhavě sdělil charakteristiky integrovaného obvodu, byli místní experti schopni uvést systém do chodu.

Pracoval perfektně. Hned první noci doktora Millara potěšilo, když objevil Deimos, patnáct komerčních družic, dvě plavidla kyvadlové dopravy a dopravní loď přilétající z Měsíce. Samozřejmě propátral jen malou část oblohy — i kolem Marsu začínal být kosmický prostor pěkně zaplněný. Není divu, že dostal zařízení za docela výhodnou cenu. Pod mraky kosmického smetí kroužícími nyní kolem Země bylo v podstatě k ničemu.

Během následujícího roku doktor Millar objevil dva nové asteroidy, o průměru menším než sto metrů, a pokusil se je nazvat Miranda a Lorna, po své ženě a dceři. Meziplanetární astronomický svaz přijal druhý návrh, poukázal však, že Miranda je známý satelit Uranu. Doktor Millar to samozřejmě věděl stejně dobře jako MAS, ale zkusil to v zájmu domácího souladu. Nakonec se shodli na jménu Mira; bylo nepravděpodobné, že by si někdo spletl stometrový asteroid s ohromnou rudou hvězdou.