„Dobrá, Davide,“ odvětil kapitán. „Pořád mám velení.“ Odstranil si masku z očí, otřel si slzy, které se tam nějak objevily, a zdráhavě se otočil k průzoru. Tam se nacházela Kálí, visela před ním v kosmickém prostoru.

Kálí vypadala docela neškodně — jen jako další z drobných asteroidů, vytvarovaný přesně jako burský oříšek, podobnost byla téměř komická. Několik velkých kráterů způsobených dopadem jiných těles a stovky maličkých důlků od kosmického prachu se náhodně rozptýlily po jejím uhlově černém povrchu. Člověk neměl k dispozici žádné patrné vodítko, podle něhož by dokázal odhadnout její velikost, avšak Singh znal její rozměry zpaměti: 1295 metrů maximální délka, 656 metrů minimální šířka. Kálí by se tedy snadno vešla do mnoha pozemských městských parků.

Nebylo divu, že dokonce ani teď nedokázala větší část lidstva uvěřit, že Kálí je nástrojem zhouby. Nebo, jak ji nazývali fundamentalisté Chrislámu, Kladivem božím.

Členové posádky častokrát poukazovali na to, že konstruktéři Goliáše okopírovali jeho můstek podle kosmické lodi Enterprise — ještě i za půl druhém století se stále čas od času láskyplně promítal film Star Trek. Připomínal naivní úsvit Kosmického věku, kdy lidé snili o tom, že by se jim mohlo podařit pokořit fyzikální zákony a uhánět vesmírem rychleji, než to umělo samotné světlo. Dosud však nikdo neobjevil žádný způsob, jak překonat limitní rychlost ustavenou Einsteinem, a ačkoli se prokázala existence „červích“ děr v kosmu, nedokázalo se jimi protáhnout nic ani tak droboučké jako atomové jádro. Přesto však sen o tom, že se mezihvězdné propasti přece jen jednou podaří pokořit, nikdy zcela nezemřel.