Kálí vyplňovala hlavní promítací obrazovku. Nebylo třeba žádného zvětšení, protože Goliáš se vznášel pouhých dvě stě metrů nad jejím starobylým a oprýskaným povrchem. A teď, poprvé za celou dobu své existence, měla Kálí návštěvníky.

Přestože bylo velitelovým privilegiem udělat první krok na panenském světě, kapitán Singh pověřil přistáním tři členy posádky, kteří měli více zkušeností z výsadků. Záleželo mu na tom, aby neztráceli čas. Větší část lidstva je pozorovala a čekala na verdikt, jenž rozhodne o osudu Země.

Na menších asteroidech je chůze nemožná: gravitace má tak nepatrnou hodnotu, že neopatrný průzkumník může snadno získat únikovou rychlost, ztratit pevnou půdu pod nohama a odlétnout na nezávislou dráhu. Jeden člen výsadku měl proto na sobě kosmický skafandr opatřený motorkem a vnějšími úchopnými rameny. Další dva jeli na malých vesmírných saních, které se daly snadno zaměnit za své arktické příbuzné.

Kapitán Singh a tucet důstojníků shromážděných kolem něj na můstku Goliáše neobtěžovali výsadkový tým zbytečnými otázkami ani radami, pokud nenastala mimořádná situace.

Sáně teď dosedly na vršek velké boule, několikrát větší než ony samy, a zvedly přitom překvapivě působivý oblak prachu.

„Přistáli jsme, Goliáši! Vidíme teď holou skálu. Máme zakotvit?“

„Vypadá to na docela dobré místo. Dejte se do toho.“

„Vrtáme… Zdá se, že to jde snadno… Nebyla by to paráda, narazit tak na ropu?“

Na můstku se ozvalo pár tichých vzdechů. Takové vtípky sloužily k uvolnění napětí a Singh je podporoval. Už od okamžiku setkání s Kálí došlo k drobné změně v chování posádky, vyznačující se nepředpověditelnými výkyvy od deprese k pubertálnímu humoru — lékařka kosmické lodi tomu v duchu říkala „legrace v krematoriu“. Už předepsala uklidňující prostředky pro jeden mírný případ příznaků maniakální deprese. V týdnech a měsících, jež je čekají, se situace bude neustále zhoršovat.